Poslední kapitola, dejte pokračovat v článku pokud si ji chcete přečíst :))) NO, a abych pravdu řekla, je to dost těžké to přenést do povídky :// takže to není moc emocionální. Fakt to nejde přenýst :D když to čtete tak to zní hodně blbě, no takže třeba se mi to povede někdy příště... ale tak je to moje první povídka, jsem na sebe pyšná že jsem ji vůbec dopsala.

je to takový, trošku jiný příběh Jacka a Rose, akorát přenesen do povídky... no :D už s tím nic nenadělám, příští povídka  (jestli vůbec), bude z mojí hlavy... nic z filmů, nic :D I PROMISE! :) dejte pokračování v článku , kdyby jste si to chtěli přečíst. 

 čaute, pátá kapitola. Muhahahaha. No, zjistila jsem, že to nečtou ani moje kamarádky :DD takže je to tu fakt úplně na nic, ale když to zrovna dopisuju, tak do prostě dopíšu :/ je mi líto to nedopsat i když to asi za nic nestojí...

Když jsem se probudila, zůstala jsem ještě ležet. Měla jsem pocit, že jsou všechny mé kosti zlomené. Když už jsem konečně vstala, řekla jsem si ,,Bože...". Takový pocit, jako by vás někdo přes noc přejel parním válcem. Když jsem si protáhla nohy i ruce, bylo to o trochu lepší. ,,Dobré ráno" vletěla do pokoje Alice. ,,Dobré ráno" řekla jsem ospale ,,jak děláš, že jsi po ráno vždycky tak nabitá energií?" zívla jsem. ,,Jsem na nohách už od pěti ráno." vysvětlila Alice, přikývla jsem. ,,Co máš dnes v plánu?" zeptala se mě s úsměvem. ,,S Jackem jsem si nic nedomluvila. Ale musím mu vrátit to sako," ukázala jsem na sako přehozené přes postel. ,,jinak je to ve hvězdách, nevím co dnes budu dělat." řekla jsem s úsměvem a sedla si na židli, kde předemnou na stole už byla nachystaná snídaně. ,,Aha." odpověděla Alice. ,,Můžeme...dělat něco společně. Třeba. Jestli chceš." navrhla jsem ji. ,,To vážně?" zeptala se šokovaně. ,,Jasně" zasmála jsem se. ,,Můžeš jít s námi na oběd. Půjčím ti šaty a šperky... Užijem si to" napila jsem se čaje. ,,Ne, to já nemůžu." zavrtěla hlavou. ,,Ale co by si nemohla? Vždyť se staráš jen o mě, nikoho jiného na starost nemáš. Ne?" ,,To ano, ale jde o princip... Je mi blbé přijít na oběd v první třídě, když jsem jen obyčejná pokojská." ,,Mý rodiče tě uvítají. O ty ostatní se nestarej." řekla jsem ji a dala si do pusy sousto vajíček. ,,No... Tak dobře." ,,Úžasné!" zajásala jsem. ,,Dobře. Mám ještě nějakou práci... Uvidíme se později." usmála se na mě Alice. ,,Tak jo" přikývla jsem. Když jsem dojedla snídani, šla jsem vedle do kajuty za rodiči. ,,Dobré ráno, Isabell." pozdravil mě otec, zrovna když mu matka vázala kravatu. ,,Ahoj, Bellinko." pozdravila zamyšleně matka. Já jen zakroutila očima. ,,Včera večer jsem se Alice ptala, jestli už spíš. A ona mi řekla že ano, jako špalek. Usla si hodně brzy. Už v půl deváté. No tohle..." zasmála se matka. Jojo, spala jsem už v půl devaté... Uchichtla jsem se. ,,No, mám na vás jednu takovou otázku..." ,,Ano?" zeptal se s úsměvem. ,,Pozvala jsem Alice na oběd..." ,,To není otázka." řekla matka. ,,Nevadí vám to? Ta holka je chudák. Pracuje od rána do večera... Dost jsme se spolu zkamarádily. Už jsem ji to slíbila." ,,Nám to nevadí," řekla matka ,,ale co na to řeknou ostatní?" ,,Kašlete na ostatní!" řekla jsem netrpělivě. ,,Dobře, Isabell. Pro dnešek... Nechceme ti kazit náladu. Poslední dobrou vypadáš mnohem líp." řekl otec. ,,Je mi líp." ujasnila jsem. ,,a děkuju!" políbila jsem matku i otce na tvář a šla jsem do své kajuty.  Podívala jsem se na hodiny co mi stáli na krbu. 11 hodin dopoledne. ,,Alice, je čas." zasmála jsem se. Alice přiběhla. ,,No ano. Podívej se na ty hodiny. Je čas se nachystat" zatleskala jsem. ,,No, většinou se takhle nechováš, když máš jít na oběd." ,,Ale tenhleten oběd bude s tebou." zářivě jsem se usmála. ,,No tak, sedni si." odsunula jsem ji židli a otevřela mou šatní skříň. ,,Mhhh..." zapřemýšlela jsem. Po pětiminutovém přemýšlení jsem vytáhla ze šatníku asi nejkrásnější šaty, co na obědy nosím. ,,Ty jsou nádherné." zalapala po dechu. ,,To nemůžu..." zavrtěla hlavou. ,,Alice, prostě si je oblékni a nechci nic slyšet." usmála jsem se. ,,Budeš úchvatná." zatleskala jsem. Alice si vzala šaty do rukou a několikrát si přejížděla rukou látku ,,Páni." vydechla. ,,Převléct se můžeš v koupelně." ukázala jsem dveře od koupelny. Alice se na mě podívala, vzala šaty a šla se převléct. Mezitím co se Alice oblékala, jsem se stihla učesat, nalíčit i obléct. Po patnácti minutách Alice vykoukla hlavou. ,,Myslím, že už jsem." ,,Ne, ještě zdaleka nejsi. Jsi jen oblečená. No tak, ukaž se." Alice vyšla ze dveří najednou v nejkrásnějších šatech co jsem kdy viděla... Na sobě mi nikdy nepřipadali krásné. ,,Jsi nádherná!" vydechla jsem. ,,Moc ti to sluší." usmála jsem se a Alice se začervenala. ,,Teď už tě jen učešu a vyšperkuju. Budeš úchvatná." Sedla si před můj stoleček s zrcadlem. Rozpustila jsem její krásné rovné dlouhé vlasy, které měla v culíku a začala jsem ji dělat typický elegentní drdol který nosím i já. Sepla jsem ho mou oblíbenou sponou, které si moc vážím. Půjčila jsem ji i šperky které se hodili k šatům. ,,Hotovo." usmála jsem se. Ona se usmála taktéž. ,,Děkuju." vydechla. Rukama si přejížděla krk, kde měla náhrdelník, taky uši - kde měla náušnice, a drdol - kde měla sponu. ,,Takhle oblečená jsem ještě nikdy nebyla." zasmála se. Najednou jsme slyšely trubku, která ohlašuje oběd. ,,Je čas." zářivě jsem se usmála. ,,Ty nemáš korzet, Bello?!" asi si všimla že jsem jemně zhrbená. ,,Ne..." začervenala jsem se. ,,Tvoje máma to pozná a já dostanu vynadáno." zamručela Alice ,,Tak toho se vůbec neboj." zasmála jsem se. Vyšli jsme z kajuty kde na nás, jako obvykle, čekal otec s matkou i s Jasperem. ,,Dobrý den." pozdravila Alice slušně. ,,Ahoj, Alice." pozdravil otec s matkou mile. Jasper se na Alice ohromeně díval. ,,Ehm, bratře. Pozvala jsem ji na oběd." Jasper se ihned rozzářil. Uchichtla jsem se. ,,Můžeme jít?" navrhla jsem netrpělivě. A otec s matkou vykročili, já s Alice jsme šli hned po nich a Jasper po nás... S otevřenou pusou, tuším. Oběd byl velice fajn. Alice byla sice nervózní, ale ostatní ji přijmuli úplně skvěle. I Jasper si s Alice povídal, jako by ji znal několik let. Několikrát se začervenal. A i Alice se několikrát začervenala... Hodněkrát mě to rozesmálo. Po obědě, jsme se šli s Alice projít ven. Povídali jsme si o životě... Nebudu vypisovat co jsem povídala já, je to skoro to samé co jsem povídala Jackovi. Ale napíšu vám, co povídala Alice. ,,Já si žila vlastně docela dobrý život... Než přišla ta velká katastrofa rodiny. Byla jsem zrovna ve škole, když uhořel náš dům. Byl tam otec i matka... Nikdo jiný z rodiny se mě nechtěl ujmout a tak mě poslali do sirotčince." pověděla Alice se špetkou smutku. Zřejmě už je zvyklá... ,,To je mi líto, Alice." vydechla jsem. ,,Já už se s tím vyrovnala" pousmála se Alice. Po té jsme si povídali tak nějak o všem... O zájmech, o studiu... Bylo to příjemné odpoledne. Když jsme se vrátili do kajuty, tak se Alice převlékla znovu do pracovního. ,,Moc děkuju. Byl to velký zážitek... Šaty, šperky, účes... Oběd s "lepší společností". Vážně moc děkuju." poděkovala Alice. ,,To nestojí za řeč." usmívala jsem se, když jsem vracela šaty do skříně. ,,To i já děkuju. Hned jsem se při obědě cítila líp, protože si tam byla ty." Alice se usmála a zároveň se i začervenala. ,,Copak?" zasmála jsem se šibalsky. ,,No...Je to sice trapné, ale... Jak je starý tvůj bratr?" ,,Je mu šestnáct." uchichtla jsem se. Alice se rozzářila. ,,A tobě je kolik?" zeptala jsem se zvědavě. ,,Mě je také šestnáct." pousmála se. ,,Vážně?" řekla jsem překvapeně. ,,Ano." přikývla. ,,Tak fajn" usmála jsem se. ,,Nebude ti vadit, když tě teď opustím?" uchichtla jsem se ,,Chtěla bych Jackovi vrátit to sako." dodala jsem na vysvětlenou. ,,Jen jdi! Ale pak chci slyšet všechno... Do podrobna." ,,Dobře" zasmála jsem se, otevřela dveře od kajuty a šla jsem. Tak jako vždy. Jela jsem výtahem dolů a zamířila na venkovní palubu. Šla jsem tím směrem, kterým se jde do třetí třídy. A on byl hned tam, opřený o zábradlí a díval se na moře. Vypadal velmi přemýšlivě. ,,Ahoj." došla jsem k němu a on se lekl. ,,Hu!" když viděl, kdo to je, zasmál se. ,,Ahoj." zasmál se ještě jednou. ,,Včera sis u mě nechal sako, tak ti ho jdu zanést." ,,Vážně? O tom ani nevím. Díky." usmál se. ,,No, cos dělala celý den?" zeptal se ,,Byla jsem s Alice. To je moje pokojská... zároveň i kamarádka. Pozvala jsem ji na oběd." opřela jsem se o zábradlí stejně jako Jack a pousmála se. ,,Aha. Takže sis to užila?" ,,Ano. Bylo to fajn..." přikývla jsem. ,,Co jsi dělal ty?"  ,,Byl jsem s Allison. Přibyla mi nová kresba..." zasmál se. ,,Vlastně dvě." dodal. Usmála jsem se. ,,Jaké?" ,,Allison malovala. A pak i já, když jsem měl trošku klidu. Chceš ji ukázat?" ,,Samozřejmě!" Jack se pousmál, zalistoval ve svém skicáku a ukázal mi jeho novou kresbu. Na chvíli jsem přestala dýchat. Na kresbě jsem poznala sebe samou. ,,To je nádherné, Jacku." vydechla jsem. ,,Poznala ses?" zářivě se usmál. ,,Poznala." přikývla jsem. ,,Můžeš si ji nechat." dal mi mou kresbu. ,,Děkuju. Je to opravdu nádherné." začala jsem si kresbu prohlížet se všech úhlů. Jack se jen zářivě usmíval. ,,Jsem rád, že se ti líbí." Podívala jsem se na něj a zjistila, že jsme u sebe nebezpečně blízko. Asi pět vteřin jsme se dívali do očí, ale mě to připadalo jako celá věčnoct. Trhla jsem sebou. ,,Už budu muset jít." zamumlala jsem ,,Děkuju za kresbu, je moc krásná." snažila jsem se usmát a šla jsem. Myslím že jsem během cesty několikrát klopýtla... Co se to děje? Najednou si Jacka v mých myšlenkách představuji jako mého přítele ,,To ne" zašeptala jsem. Až teď jsem si uvědomila, že by to mohlo být  víc než jen přátelství. Já to viděla jen jako přátelství, ale co Jack? Myslel si snad, že z toho může být něco víc? Podívala jsem se na mou kresbu se zavrtěním hlavou. Když jsem byla v kajutě, zazněla trubka. Večeře. Nejdu. Lehla jsem si do postele, zavřela oči a začala jsem přemýšlet. ,,Bello?" podle hlasu jsem poznala Alice. ,,Ano?" zamumlala jsem pořád se zavřenýma očima. ,,Bylo hlášení na večeři..." připomněla mi. ,,Já vím, nepůjdu tam. Je mi nějak zle. Prosím, omluv mě u otce a matky. A řekni, ať sem nechodí. S nikým nechci mluvit." zabrbla jsem, myslím že mi nerozumněla ani slovo. ,,Ehm, dobře." slyšela jsem, jak jde do vedlejší kajuty. Uběhlo deset minut a já už spala... Probudila jsem se až ráno. Bylo asi devět hodin. ,,Sakra." opřela jsem se o loket a podívala se na stůl. Snídaně už  tam byla. Když jsem konečně vylezla z postele, zjistila jsem, že na sobě mám to, co jsem měla včera v podvečer. Převlékla jsem se, a šla se nasnídat. Mezitím přišla Alice. ,,Co to včera bylo?" zeptala se s úsměvem. ,,Bylo mi... zle." zalhala jsem. I když, zalhala... No, jak se to vezme.  ,,Aha." přikývla Alice ,,Ta kresba," ukázala na Jackovu kresbu pro mě co byla na stole ,,to namaloval Jack?" ,,Ano." snažila jsem se usmát ,,Moc, pěkné, že?" řekla jsem a usrkla jsem si horkého čaje. ,,To ano, moc pěkné." usmála se.  ,,Stalo se včera snad něco?" zeptala se podezřívavě. ,,Ne, nic se nestalo." zasmála jsem se. Šlo vidět že smích předstírám. ,,Takže stalo..." ,,Ale ne, to neřeš" usmála jsem se. ,,Vážně?" ,,Vážně." upřesnila jsem s přikývnutím. ,,Tak dobře." pokrčila rameny. Vstala od stolu a začala mi postýlat.  Najednou někdo zaklepal na dveře. Alice šla otevřít. Ve dveřích jsem viděla mého otce. ,,Ahoj, tati." pozdravila jsem ,,Ahoj, Isabell." pousmál se. ,,Ehm... Alice, mohla by jsi prosímtě zalít květiny u nás v kajutě?" ,,Jistě, pane." a ona šla. ,,Co potřebuješ?" zeptala jsem se mile. ,,Potřebuji s tebou mluvit. Vlastně to chtěla udělat tvoje matka, ale nechala to na mě." pokrčil rameny. ,,Dobře. Tak začni." ,,Jde o to, aby sis už v Americe našla vhodného manžela." šla mu vidět jemná vráska mezi obočím. Zřejmě to bylo těžké mi to říct. ,,Chci říct... Jde o to..." zasekl se a já mávala rukou aby už se vymáčkl... Nějak jsem čekala, že začne mluvit o tomhle. ,,Snad si nemyslíš, že tvůj budoucí manžel bude... Jack Dawson?" vymáčkl se. Já zatajila dech. ,,Tati..." chtěla jsem ho zastavit. ,,Přece nechceš zklamat svou rodinu. Všichni ho sice přijali mezi sebe, ale v budoucnosti to nevidím moc růžově. Takový typ kluka se k tobě přece vůbec nehodí..." já na něj jen zírala s otevřenou pusou. ,,Tati, ale já ho nepovažuji za..." ani jsem nedokončila větu a on hned zase začal povídat. ,,Rozmysli si to, Isabell." pokrčil rameny. ,,To je vše. Oběd je tak jako vždy a po obědě se plánuje menší procházka po lodi s rodinou a panem Andrewsem." ,,Dobře." špitla jsem. ,,Tak ahoj." ,,Ahoj." zamumlala jsem. Když za sebou zavřel dveře, stekla mi slza. On si opravdu myslí, že s Jackem něco mám? a proč vůbec pláču? Je to snad pro to, že s ním chci něco mít, ale nejde to? Nebo snad, že si nechci najít manžela v Americe? Nemohla jsem odpovědět. Ještě před oběděm jsem si povídala s Alice, zírala na Jackovu kresbu a přemýšlela... Oběd samozřejmě probíhal tak jako vždy, nesmyslné tlachání, věčné výbuchy smíchu nad nesměšnými věcmi... A po obědě se procházka po lodi opravdu konala. ,,Proč máte dvě kormidla?" zeptala se zvědavě matka. ,,Tohle používáme u břehu." vysvětlil kormidelník. ,,Promiňte pane," přišel jeden pán k panu Smithovi, kapitánu téhle lodi. ,,varování před ledovci." ukázal mu papír. ,,Děkuji vám." poděkoval kapitán Smith. ,,Hohohó, nebojte se. Není to nic neobvyklého..." usmál se. Zřejmě si všiml, že jsem se vyděsila. ,,A popravdě? zrychlujeme. Už plujeme na všechny kotle." zářivě se usmál. Když jsme popošli dál musela jsem se na něco zeptat... ,,Pane Andrewsi? Promiňte..." on se na mě laskavě otočil. ,,V pořádku, co potřebujete?" ,,Promiňte, já jsem si spočítala že počet záchranných člunů o kterých jste se předtím zmiňoval, odpusťte, ale, vypadá to že jich tady není dost pro všechny." řekla jsem pochybovačně. ,,Asi pro polovinu." přikývl pan Andrews ,,Bello, vám nic neujde, že?" zasmál se.  ,,Jsou tu nové spouštěcí jeřáby, které mohou pojmout další čluny uvnitř lodi. Ale někteří, si mysleli, že by byla paluba plná. A tak mě přehlasovali." vysvětlil, já se snažila usmát. ,,Na této nepotopitelné lodi je to ale zbytečné..." řekl otec. ,,Nebojte, Bello. Spěte klidně. Postavil jsem dobrou loď, silnou a pevnou. Ona sama je záchranný člun..." usmál se pan Andrews. Jen jsem přikývla. ,,Jděte k zádi, půjdeme se podívat do strojovny!" zavolal pan Andrews na mou rodinu. Najednou mě někdo vzal za ruku... Když jsem se otočila, poznala jsem Jacka. ,,Jacku!" zašeptala jsem ,,Co tu děláš?" ,,Pojď semnou." otevřel dveře od tělocvičny a zatáhl mě tam. ,,Jacku, co to děláš... Tohle to nejde." šla jsem zpátky ke dveřím. ,,Potřebuji s tebou mluvit." ,,Ne, Jacku. Ne." ,,Prosím." ,,Tak dobře." chvíli bylo ticho. ,,Jacku. Nechci zklamat mou rodinu. V Americe se musím zasnoubit... Já mám svou rodinu ráda" Jack se na mě jen úsměšně koukl. Nevěřil mi. ,,Bello. Tohle je peklo. Ty jsi malej drzej rozmazlenej fracek, ale pod tím vším, jsi ta nejúžasnější, nádherná, báječná dívka. Tedy žena!  - kterou jsem kdy poznal a..." ,,Jacku, já..." chystala jsem se otevřít dveře a jít zpět. ,,Nech mě tohle domluvit!" řekl prosebně. ,,Ty jsi... ty jsi... ehm..." zasekl se. ,,Já nejsem idiot," řekl přesvědčeně ,,a  vím jak to na světě chodí. Mám v kapse asi deset babek a nemám ti absolutně co nabídnout a já to vím! Je mi to jasný... Ale jsem v tom až po uši, Bello. Já prostě potřebuju vědět že jsi v pořádku. Nic víc nechci." řekl smutně ,,Ale já se mám... vážně dobře." špitla jsem. Neplač, neplač, neplač, hlavně neplač, říkala jsem si. ,,Vážně?" zeptal se ,,Já bych neřekl. Oni tě chytili do pasti, Bello. Umřeš jestli neutečeš! Možná ne hned protože seš silná, ale dřív nebo později ten oheň co tolik miluju, dočista vyhasne." dotkl se mé tváře. ,,Nemusíš mě zachraňovat, Jacku." ,,Máš pravdu. Udělej to ty sama... " sundala jsem mu ruku z mé tváře ,,Já jdu zpátky." špitla jsem ,,Nech mě už být." a teď už se mi zlomil hlas. Věděla jsem že se rozpláču, otevřela jsem dveře a vyšla ven. Když jem vyšla ven už tam stála má rodina. Nejspíš už se vrátili. ,,Kde jsi byla, Bello?" utřela jsem si slzy ,,No... Já... Dívala jsem se po tělocvičně. Moc hezké." pochválila jsem pana Andrewse a snažila se usmát. ,,Co se stalo?" zeptal se otec starostlivě. ,,Jen mi něco spadlo do oka, to je v pořádku." pousmála jsem se. ,,Dobře." pokrčil rameny . ,,No, Bello, jdeme s tvými tetičkami na čaj, jdeš s námi?" ,,Ano, velmi ráda půjdu.". Na čaji to byla obrovská nuda... Když se zasmáli, matka se na mě vražedně podívala, ať se zasměji taky. Většinou jsem je neposlouchala, prostě jsem jen pila čaj a dívala se do okolí. Ale hlavně, přemýšlela jsem o tom co se stalo ještě asi před půl hodinou. Dospěla jsem k názoru,  že za ním musím jít... Najít ho. Říct mu, co cítím. Říct mu, že jsem zamilovaná.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

no... už budou asi jen dvě kapitoly... možná už jen jedna... chci to dopsat i když to píšu docela k ničemu ;D

 takže včera jsem dopsala 3. kapitolu, a dnes (7.5.) začínám psát  4. kapitolu... chci to mít rychle za sebou už bych chtěla psát nějakou jinou povídku :D a jelikož máme ředitelské volno, a zítra je ještě svátek, tak to možná stihnu do dvou dnů... možná to stihnu dopsat ještě dnes :) uvidíme... vím že je to spíš "povídka podle filmu" než "film podle povídky" ale co naděláme :D používám nějaké scény z filmy, nějaké ty hlášky, a za to se omlouvám... nemám dobrou fantazii, nedokážu si vymyslet něco svého :D a kdyby ano, tak nad tím strávím alespoň hodinu... příští povídka bude ale MOJE , vymyšlená, žádné části z filmů... Slibuju :) myslím že to ani nikdo nečte... ale co už, mě to baví a chci to dopsat... navíc když se to teď skvěle vyvijí :D mám pocit, že je to tady tou povídkou akorát tak zaspamovaný :D ale fajn. Jdu začít psát. 

,,Dobrou noc, Bello."  jako správný muž z první třídy mě vzal za ruku a políbil ji. Když odcházel, ucítila jsem v mé ruce něco škrabkavého. Že by papír? Ano, byl to malý lísteček se vzkazem. Podívala jsem se kolem sebe, jestli se nikdo nedívá a přečetla si ho. Na lístečku bylo psáno "Ať každý den stojí za to - počkám u hodin. JD" 

Trošku jsem se zarazila. Tak dobře... Odkašlala jsem si. ,,Ehm, matko, nějak jsem se unavila. Už půjdu do kajuty." pousmála jsem se. ,,Dobře, dobrou noc." a znovu si začala povídat. ,,Nashledanou." řekla jsem ostatním s přikývnutím, a vydala jsem se ke schodišti. On tam byl a opravdu stál u hodin. Zády ke mě. Když bylo osm, hodiny zazvonily a on se otočil ke mě se slovy ,,Chceš si užít opravdový večírek?" pověděl s úsměvem. ,,Oh, cože?" zeptala jsem se zaraženě. Musím přiznat, že tohle jsem opravdu nečekala. On se zasmál tím jeho typickým pokřiveným úsměvem ,,Tak pojď" vyšli jsme ven, a šli jsme tím směrem, kterým se jde do třetí třídy. A opravdu mě dovedl do třetí třídy. Byla jsem unešená, hrála veselá irská hudba, všichni tančili, zpívali, popíjeli. Starší muži hráli páku a malé děti spolu tančily. Vypadali velmi šťastní. Když si přehraju, jak vypadá večer v první třídě a jak v třetí třídě, musela jsem se zasmát. ,,Sedni si sem, doběhnu pro pití." já se jen usmála, neměla jsem slov, bylo jsem tímhle prostředím úplně unešená... Ani jsem se nenadála a už u mě byl Jack s kofolou ,,nevadilo by ti, kdybych si zatancoval s Allison?" ukázal na malou holčičku. To byla ta malá holčička, která malovala Jackovi do skicáku. ,,Jen běž" zasmála jsem se a na Allison jsem se mile usmála. Ona mi úsměv oplatila. V dalších minutách jsem se s úsměvem rozhlížela co ostatní dělají. Jeden muž na mě promluvil jiným jazykem ,,Cože?" zasmála jsem se. On to zopakoval. ,,Promiňte, já vám nerozumím" zasmála jsem se znovu a hloupě přitom pohazovala rukama. Zaměřila jsem se na jeden stůl, kde byli už opravdu opití muži. Jeden muž už byl tak opilý, že spadl. Spadl se slovy ,,dej mi ještě jedno!" Opravdu jsem se rozesmála. Pak jsem se podívala na pódium kde spolu Jack a Allison tančili. Allison vypadala spokojeně. Začala jsem tleskat  do rytmu. Dokonce jsem viděla i Jackova kamaráda, který byl tenkrát ve společenské místnost. Tančil s tou hezkou dívkou, s kterou se dnes ráno pokoušel domluvit anglicky. Najednou Jack přiběhl ke mě ,,Allison, nevadilo by ti kdybych si teď zatančil s ní?" Allison zavrtěla hlavou ale bylo vidět že ji to mrzí. ,,Ale tebe mám nejradši!" usmál se a pohladil ji po vlasech. Allison se zářivě usmála a odběhla někam pryč. ,,Pojď, Bello!" zavolal na mě Jack. ,,Co?" ,,no pojď sem" zasmál se, vzal mě za ruku a najednou jsem byla na pódiu. ,,Za prvé, musíme k sobě blíž." přitáhl si mě k sobě. ,,Jacku..." nadechla jsem se. Dobře. Jde jen o tanec. ,,Jacku... Já neznám kroky" zasmála jsem se. ,,Ale to já taky ne, zaposlouchej se" zasmál se. Docela mi to šlo, když jste se zaposlouchali do hudby, opravdu na tom nic nebylo. Tančili jsme teprve možná tak jednu minutu a už mi docházel vzduch. Ten houpý korzet. ,,Jacku, počkej" zasmála jsem se. ,,Jacku, stůj" Jack mě vyzvedl na horu, na podium, dal si ruce do kapes a začal stepovat. Opravdu mu to šlo. Ale to jsem přeci uměla taky. Sundala jsem si boty a hodila je jedné paní, která je s radostí chytla. A začala jsem také stepovat. Naučil mě to jeden starý pán v Irsku. Tenkrát to bylo s rodinou na dovolené... Moc hezká vzpomínka. Jack zůstal stát a ohromeně se na mě díval. Ze všech stran se ozývalo, jak jsem šikovná a že to umím. Rozesmála jsem se. Když jsem se zastavila, začal stepovat zase on. Pak jsem se k němu přidala. Po chvilce jsme se všichni chytli za ruce, a do rytmu jsme pobíhali po místnosti. Byl to skvělý zážitek. V dalších minutách jsme se šli všichni napít a hlavně oddechnout. Jack vzal dvě kofoly, jednu dal mě a druhou zase sobě. Měla jsem vekou žízeň a tak jsem do sebe pití přímo hltala. Cítila jsem, jak se na mě Jack dívá. ,,No co? Ženy z první třídy umějí pít taky!" on se zasmál a já se k němu přidala. Dále už jsme jen tančili a tančili... Tenhle večer se mi moc líbil. Když večírek skončil, Jack mi půjčil své sako a šel mě doprovid k první třídě. Cestou jsme si zpívali ,,Come Josephin in my flying machine..." zasekla jsem se ,,going up she goes!" dokončil ,,...up she goes!" dokončili jsme spolu ,,in the air she goes! There she goes!" zasmála jsem se a on pokračoval - ,,Up, up! A little bit highter..." ,,Oh! My! The moon is on fire..." dokončila jsem. Zasmáli jsme se. Když jsme si všimli nápisu "První třída", oba jsme sklesli. ,,Tady naše cesta končí." pousmála jsem se ,,Jo..." ,,musím se vrátit zpět." ,,V pořádku." usmál se. Najednou jsem si všimla nebe. ,,Podívej" pověděla jsem ohromeně. ,,To je krásné..." vydechla jsem. ,,Jo..." zašeptal Jack a začal se dívat se mnou. Pár minut jsme se jen tak dívali na noční oblohu... ,,Děkuji za pěkný večer, vážně jsem si to užila." ,,Nemusíš děkovat. Ještě pár dnů na téhle lodi budeme. Můžeme si to zopakovat." usmál se. ,,To bych moc ráda." Jack přikývl. ,,No takže... dobrou noc." pousmála jsem se. Ukázala jsem prstem na dveře od první třídy, zamávala mu a šla. Jela jsem výtahem na horu, prošla jsem velkou chodbou a odemkla jsem si svou vlastní kajutu. ,,Alice?" ,,Ano,slečno. Vteřinku." Alice rychle přiběhla. ,,Copak si přejete?" ,,mohla by jste mi, prosím, pomoct sundat šaty i korzet?" ,,Samozřejmě!" přikývla s laskavostí. Pak jsem si uvědomila, že mám na remenou pořád Jackovo sako. Zasmála jsem se. ,,Co se děje?" zeptala se Alice. ,,Ále. Jackovo sako." uchichtla jsem se a přehodila ho přes postel. ,,Zítra mu ho musím vrátit..." Alice se zasmála ,,Vidím, že jste si tenhle večer užila..." ,,To tedy ano!" zářivě jsem se usmála. ,,Nejprve večeře a potom veřírek v třetí..." zasekla jsem se a dala si ruku přes pusu. ,,Můj bože, nepovíte o tom rodičům, viďte, že ne?" Alice se rozesmála. ,,Nebojte se. Jsem ráda že se konečně usmíváte... Ještě včera jste byla velmi bledá, smutná... Bez jiskry, kterou máte dnes v sobě. Nevytáhl vás z toho náhodou ten chlapec?" uchichtla se. Na chvilku jsem se nad tím zamyslela. ,,Asi ano..." cítila jsem, jak červenám. ,,Je velmi diskrétní, moc dobře se s ním povídá." vysvětlila jsem. ,,Hlavně ať jste šťastná" dodala Alice. Sundávala mi šaty a rozluzovala korzet. ,,Konečně volno..." zamumlala jsem, obejmula jsem si hruď rukama a spěchala do koupelny. Osprchovala jsem se, oblékla do noční košile a zalehla do postele. Alice byla pořád v ložnici... ,,Dobrou noc, slečno." řekla s úsměvem ,,Počkejte..." zastavila jsem ji a ona se ke mě překvapeně otočila. ,,Nechtěla by jste si ještě chvíli popovídat?" zaprosila jsem. ,,Samozřejmě, když chcete" zasmála se. ,,Nechcete si náhodou tykat?" zeptala jsem se otráveně. Ta slečna byla asi ve stejném věku jako já... Měla jsem sedmnáct, ona tak osmnáct. Možná devatenáct. ,,Jistě..." přikývla s úsměvem. ,,No takže. Bella." usmála jsem se a podala ji ruku. ,,Alice." zasmála se a zatřepaly jsme si rukama. ,,Vyprávěj mi o dnešku, prosím!" zaprosila. ,,Tak dobře..." přikývla jsem se zasmátím. A začala jsem od samého začátku... Když jsem to dokončila. ,,To je taaak romantické!" rozplývala se Alice. ,,Cože?" rozesmála jsem se. ,,Já s Jackem nic nemám." uchichtla jsem se ,,jsme jen kamarádi" dodala jsem přesvědčeně. ,,Myslím, že se z toho něco vyvine..." usmála se na mě Alice. ,,Ale ne..." zavrtěla jsem hlavou. ,,Musím si tyhle dny na lodi užívat. Až připlujeme, opět do toho asi spadnu... Neuvidím tebe... Ani Jacka." povzdechla jsem si. ,,O tom bych teď nepřemýšlela. Nebudeme si kazit náladu." usmála se. ,,Myslím že už půjdu spát." zívla Alice. ,,Jistě, i já jsem unavená. Tak zase zítra." usmála jsem se. ,,Ano, dobrou noc." usmála se Alice, zhasla, a já se ponořila do mých myšlenek... Z dnešního dne jsem měla velmi dobrý pocit. 

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Vím, tahle kapitola je dost krátká ale ukončím to tímhle... zítra začnu psát pátou kapitolu :))) 

Vaše Áďa

 Čaute. Mám chuť napsat další část povídky... vím že to skoro nikdo nečte... důvodem je prý že "je to moc dlouhé". mě to nevadí, píšu si to pro sebe protože mě to baví :D no takže... znovu upozorňuji že některé části budou vážně dost podobné filmu:DDDD já se nenapravím

Viděla jsem celý svůj život před sebou. Nekočná řada oslav a plesů, jachty a pólo. Pořád stejní úzkoprsí lidé. A ty stejné nesmyslné tlachy. Cítila jsem se, jako bych stála nad hlubokou propastí a neměla nikoho, kdo by mě zadržel, nikoho kdo by mě měl rád, nebo si mě vůbec všiml. 

Vynořila jsem se z mých myšlenek, vstala od stolu a bez prominutí jsem odešla do své kajuty. Jela výtahem nahoru, přešla opravdu velkou chodbu a otevřela dveře od mé kajuty. Klíče jsem položila na stůl a sundala si dlouhé rukavice ,,Alice..." zašeptala jsem. ,,Alice?" řekla jsem už trochu hlasitěji. Chtěla jsem pomoct sundat šaty i korzet. Přešla jsem k zrcadlu, otočila se zády a pokoušela si je sundat. Měla jsem velmi netrpělivou a výbušnou povahu, a tak jsem se ze sebe pokoušela šaty strhat. V nervech jsem si sundala sponu co jsem měla ve vlasech, strhla náhrdelník i náušnice. ,,Alice!" zavolala jsem. Začala jsem házet vším co mi přišlo pod ruku. Z mého stolu jsem strhla na zem všelijaké mé oblíbené parfémy, vázy s květinami, spony, fotky v rámečcích. Řvala jsem! Měla jsem po krk tohodle života, nesnášela jsem ho. Najednou jsem se zastavila a podívala se na sebe do zrcadla. Posoudila jsem, že potřebuji na vzduch. Běžela jsem promenádní palubou, bylo tam pár lidí, samozřejmě z první třídy, kteří už povečeřeli a kochají se noční oblohou. Nachytala jsem se, že vzlykám. Skoro všichni se na mě dívali. Ve výrazech jim šlo vyčíst, co si právě myslí - ,,to je ale nevychovaná holka!" Slyšela jsem šokovaně šeptat lidi kolem, ,,Není to dcera starého Cullwsona?" nebo něco jako ,,Co si to dovoluje?". Bylo mi to teď upřímně jedno, doteď jsem se chovala jako slušně vychovaná dívka, uvnitř jsem ale křičela. Když jsem přeběhla promenádní palubu, šla jsem zase krokem a došla k zádi, kde byly oboustranné lavičky. Na jednu z nich jsem si sedla, uklidnila slzy stékající po mé tváři a zadívala se na noční oblohu. Byla opravdu krásná. Plná zářicích hvězd. V tom někdo zakašlal, a já se velmi lekla ,,Pro boha!" slyšela jsem sama sebe vyjeknout. ,,Promiňte...Já... Vás nechtěl vylekat" ten muž to řekl opravdu plaše, jako bych snad byla nějaký jedovaný had a nebo ještě lepší - jako bych měla na čele napsané "POZOR dívka z první třídy - zakázané ovoce!". Určitě to není muž z první třídy. Byla jsem zvědavá, ale pořád jsem byla rozrušená tak nějak ze všeho. S nikým jsem mluvit nechtěla. Zvedla jsem se z lavičky a přešla k okraji paluby. Dívala jsem se na moře a vlny které narážely do lodě. Musela jsem říct, že jsme pluli rychle. Slyšela jsem kroky, najednou jsem viděla toho muže vedle sebe. Počkat... Já už ho jednou viděla. No ano! Při obědě, když jsem vyšla z jídelny na venkovní palubu. A dole jsem ho viděla se skicákem a tužkou v ruce. ,,Jack Dawson" představil se ,,Bella...No, totiž Isabella Cullwsonová" snažila jsem se usmát ,,No..." spustila jsem. ,,Já vím, co si asi tak můžete myslet. Bohatá malá holka, co asi tak  ví o nouzi?" ,,Ne, to si nemyslím." zavrtěl hlavou. ,,Myslel jsem si... co se jí asi tak mohlo stát." ,,Ono...Je to všechno. Vše co se děje. Vše co mě obklopuje..."  zarazila jsem se. ,,Někdy mám prostě chuť... Je to právě teď... přelézt tohle zábradlí, a se vším skoncovat. Vy nemůžete vědět jaké to je, jsem naprosto uvězněná mezi těmi lidmi," zavrtěla jsem hlavou ,,nesnáším svůj život." zamumlala jsem. ,,Neskočila by jste." ,,Jak to myslíte že ne? Neopovažujte se mi říkat co mám dělat, vždyť mě neznáte! Vy k tomuhle, hádám, žádné důvody nemáte! Vůbec netušíte jaké to je! Pane Dawsone, těšilo mě. Dobrou noc." a naštvaně jsem odkráčela. Když jsem šla zpět do kajuty, naproti mě jsem potkala matku s otcem. ,,Bello! Báli jsme se o tebe" vyhrkla matka. ,,No...já... se šla jen projít. Bylo mi... vážně dobře." vysvětlila jsem, a odešla do kajuty. Když jsem si šla lehnout, myslela jsem na všechno co se dnes stalo. Dospěla jsem k názoru, že tak, jako jsem mluvila s panem Dawsonem bylo naprosto hloupé. Moje výbušná povoha opět zapracovala... Hned zítra ho vyhledám a omluvím se.  Jakmile jsem se probudila, oblékla a vše kolem toho se mě Alice při snídani zeptala ,,Slečno, promiňte že se ptám, ale..." ,,To je v pořádku, Alice" usmála jsem se na ni ,,Ve vašem pokoji... No, byli tam rozházené věci." a teď jsem se zarazila. O můj bože, no ano... Tahle věc mi úplně vypadla z hlavy.  ,,Oh, menší nepohoda sama se sebou... Neobtěžuj se, Alice. Uklidím si to sama." usmála jsem se a napila se kávy. ,,Už máte uklizeno, slečno." usmála se. ,,To jste ale nemusela." na oko jsem se zlobila ,,Děkuju." ,,Není zač, slečno. Je to součástí mé práce." zasmála se a já s ní. Když bylo po snídani, a já se přivítala s otcem, matkou i bratem, šla jsem vyhledat pana Jacka. Jela jsem dolů výtahem, přošla venkovní palubou a otevřela dvířka která vedla do třetí třídy. Když jsem vešla do jejich společenské místnosti, byla jsem okouzlená. První myšlenky v mé hlavě byli asi tyhle "kéž bych měla stejný život." Nějaký starý pán hrál veselou píseň na klavír, děti si společně hráli, dospělí se skvěle bavili, hráli hry, pili, kouřili. Nikdo jim nic nezakazoval. Dokonce tam poběhávala i krysa kterou honil jeden maličký chlapec. Musela jsem se zasmát. A pak jsem uviděla pana Jacka. Vypadal vesele... Šťastně. Seděl na lavičce s malou holčičkou a nechal ji malovat si do svého skicáku. Měl okolo sebe dva muže, asi ve stejném věku jako Jack. Jeden se snažil domluvit s jednou velmi hezkou slečnou anglicky. To mě taky rozesmálo. A ten druhý muž si prohlížel nějaké kresby. Když si mě ti lidé všimli, vše ztichlo a já měla pocit, že všechny obličeje směrují na mě. Možná tomu tak opravdu bylo. Ten muž, co se domlouval s tou hezkou slečnou, poklepal Jackovi na rameno se slovy ,,Jacku!" a ukázal na mě. Pousmála jsem se. Jakmile mě Jack zpozoroval, ihned si stoupl. ,,Dobrý den, pane Dawsone." Jack přikývl, ,,Dobrý den, slečno." ,,Šel by jste se semnou projít?" ,,Oh... No... Jistě" Jack se rozhlídl po kamarádech. ,,No, půjdeme?" pobaveně jsem se usmála ,,Jistě" ta malá holčička někam zmizela, a tak si vzal svůj skicák zpátky. Když jsme vešli z místnosti, začali jsme se procházet po lodi. ,,No, pane Jacku. Vyhledala jsem vás proto, abych se omluvila." Jack se zatvářil zmateně ,,A za co, prosím vás?" ,,Včera večer... Chovala jsem se... Ne moc dobře. V ten večer jsem byla opravdu moc přecitlivělá, a tak jsem si to vylívala na osobách, které ani neznám. Na vás." ,,Slečno. To je naprosto v pořádku, já už jsem zvyklý" pokrčil rameny. Bylo ticho, prerušilo to můj smích. ,,Omlouvám se... Vše mi přijde... Velmi směšné" ,,Víte, že mě taktéž? Ještě včera jsem na vás zíral... Pardon, díval, ze zdola. Vypadala jste tak nějak naštvaně. Zároveň i smutně. Přiznám se, že tak nějak si představuji své děvče. A no... Teď se s vámi procházím na palubě. Je to směšné" zasmál se. Taky jsem se zasmála. Cítila jsem, jak se jemně červenám. ,,Takže, co vás na svém životě nebaví?" zeptal se zvědavě. ,,Je to všechno. Všichni ti lidé a styl kterým žiji. Nesnáším všechny ty návštěvy s mou rodinou. Tlachají pořád o tom samém. Velmi mě to unavuje. Tyhle návštěvy trvají třeba jen den a už je nesnáším. Teď přijdu na to, že s nimi budu několik dní na lodi. Obědy, večeře... Víte co myslím, ne? Tihle lidé jsou prostě děsní. Občas si říkám, proč jsem se v takovém světě narodila. Někdy bych si chtěla vyzkoušet žít ten váš život. Můj život... nic se na něm nemění. Je pořád stejný. Každý den dělám ty stejné věci. A proto většinou přemýšlím, jak utéct... Ano... Opravdu mám chuť utéct. Ta chuť je den ode dne větší... Štve mě, že se ke mě každý chová jako ke vznešené. Je to unavující, chtěla bych si vyzkoušet tu volnost co koluje ve vašem životě." poklesla mi nálada, ale usmála jsem se.  ,,To je mi líto, vážně, ani nevíte jak. Ale, můj život taky není zrovna pohádka. Volnosti mám v životě až až, ale... Něco mi na mým životě nesedí."  ,,Hrozně mě těší ta uvolněnost a radost ze života, kterou jsem viděla dnes ve vaší společenské místnosti. Bylo jsem z toho opravdu nadšená, všichni se spolu bavíte a tak... Vyzařuje z vás spokojenost. Přesně takhle bych chtěla žít." Jack se usmál. ,,Na lodi to pohádka je. Starají se o vás, máte měkkou postel... Mě stačí jen dva kamarádi, skicák a tužka. Nikoho jiného nepotřebuji. Ale ano, všiml jsem si rozdílu jak se žije v první třídě a jak se žije v té třetí." usmála jsem se. Chvíli jsme se jen tak bez mluvení procházeli, když v tom ke mě přišel pán který rozdával nápoje. ,,Dobrý den, slečno. Dáte si čaj, slečno?" ,,Ne!" zavrčela jsem, Jack propukl v hlasitý smích. Mezitím pán odešel, ,,No ano! To je přesně to, o čem jsem mluvila. Všechna ta zdvořilost! Pro boha." zavrtěla jsem hlavou, byla jsem velmi rozčílená, a Jack se stále smál. ,,Moc se... omlouvám... Přijde mi to, hrozné vtipné" řekl udýchaně. ,,Tohle není vtipné, pane Dawsone." řekla jsem už ne tak rozčíleně, spíš s netrpělivostí. Jack si odkašlal. ,,Ehm, no takže, proč jste vůbec na téhle lodi?" zeptal se Jack, aby si to u mě upravil. ,,Víte, že já sama ani nevím?" zasmála jsem se ,,Rodiče říkali, že v Anglii panuje bída a že by jsme se tam moc dlouho neuživili. A tohle doopravdy nechápu... Určitě to není tím. Každý den přemýšlím, jestli to není kvůli mě. Úplně slyším otcova slova: Isabell, bude to skvělé, budeš mít více možností ke studiu. Ale tím to není... Myslím že jen chtějí, abych si v Americe našla vhodného manžela." povzdechla jsem si a viděla jsem, jak se na mě Jack smutně podíval. ,,No a jak jste se sem dostal vy?" snažila jsem se alespoň pousmát. ,,Docela dost cestuju. S kamarády jsme se rozhodli, že tentokrát pojedeme do Ameriky. A když měla vyplout právě tahle velká loď, proč se nesvézt s ní? Byl tu ale velkej problém. Neměli jsme lístky. A ani peníze. Tak jsme zkusili štěstí v jedné hospodě blízko přístavu. Titanic jsme měli přímo před sebou, vyplout měl už za hodinu. Jedni tři chlápci nám nabídli hru. Ze začátku to vypadalo dost zle, ale potom se na nás usmálo štěstí. Takže já, Tommy a Fabricio jsme vyhráli lístky v pokru." zářivě se usmál. ,,No, to je pěkné" krátce jsem se zasmála. ,,To jo." přikývl s úsměvem Jack. Chvíli jsme se pak procházeli po lodi a povídali si.... ,,Od svých patnácti let, kdy mi zemřeli rodiče, žiju sám. Neměl jsem kolem sebe nikoho příbuzného, a tak jsem odešel a nikdy se nevrátil. Lidi říkají, že jsem jako osamělý vlk." usmála jsem se ,,Pane Dawsone já..." ,,Jmenuji se Jack." přikývla jsem ,,Jacku. Děkuji za vaší diskrétnost. Takhle jsem si s nikým dlouho nepopovídala..." pousmála jsem se. ,,Za málo." přikývl s úsměvem. ,,Jacku, moc ráda bych vás pozvala na večeři." ,,Pro mě za mě. Budu tam." usmál se a já s ním. ,,Dobře, tak dohodnuto. Dnes na schodišti v čas večeře."přikývla jsem. ,,Dobře, moc rád přijdu. A co jsem z téhle konverzace pochopil... Nesnášíte svou rodinu." ,,Prosím?" ,,Promiňte... vyznělo to tak." ,,Tohle není vhodná konverzace. To je... absurdní. Ty mě neznáš, já tebe taktéž a vůbec o tomhle nebudeme mluvit. Vy jste hrubý... drzý a... Já nyní odcházím, Jacku. Pane Dawsone, těšilo mě. Chtěla jsem se omluvit..." podala jsem mu ruku  ,,A urazit mě" pobaveně dodal. ,,Zasloužíš si to" ,,Dobrá" ,,Dobrá" uchechtl se ,,Myslel jsem si, že už jdeš" ,,Taky že jo! Ty jseš tak hrozně dotěrný!" a šla tím samým směrem jakým jsme sem došli. ,,Oh, počkat!" zarazila jsem se. ,,Já nemusím nikam chodit, tohle je moje část lodi, vy běžte!" ukázala jsem prstem směrem k třetí třídě. ,,O hohó, no no nó... Tak kdo je tady drzý, pche!" pobaveně se usmál. Zarazila jsem se. ,,Ehm... no... A co to sebou pořád nosíte?" vytrhla jsem mu skicák z ruky. ,,Co tedy jsi... nějaký malíř nebo tak?" sedla jsem si na lavičku abych si prohlídla jeho skicák. ,,No." zarazila jsem se. ,,Ty kresby jsou docela dobré... no, vlastně jsou velmi dobré, Jacku. To je velkolepá práce." usmála jsem se, Jack si sedl za mnou. ,,V Paříži jim to tak vůbec nepřipadalo." otočila jsem dalšími listy a zarazila jsem se nad ženskými akty. ,,Aha! Zobrazují pravý život?" usmála jsem se. ,,Dobrá věc na Paříži... Mnoha dívek je schopná se ti svléknout." ,,Měl si tuhle ženu rád, maloval si ji víckrát." ,,Ne. Totiž, měla krásné ruce." ,,Určitě si s ní musel mít pletky." šibalsky jsem se usmála. ,,Neee. to určitě ne. " zasmál se ,,Byla to jednonohá prostitutka, vidíš?" ,,Oh!" zaraženě jsem vydechla, společně jsme se zasmáli. ,,Ale přeci jen měla smysl pro humor." otočil jednou stránkou ,,A tohle... Tohle je madame Bijoux." ,,Jseš nadaný, Jacku." upřímně jsem mu to pověděla. ,,Vidíš lidi správně." usmál se. ,,Děkuju."  přešla jsem k zábradlí. ,,Proč nemůžu být jako vy, Jacku? Prostě jít za nosem, kdykoliv se mi zachce. Slib mi, že se na ten přístav podíváme. I když jenom jako." zasmála jsem se. ,,Víš ty co? Uděláme to. Budeme pít levný pivo, jezdit horskou dráhou. Pak budeme jezdit po pláži na koních. Ale jako opravdový kovbojové, bez sedla." ,,Myslíš... jako... Obkročmo?" ,,Jasně" přikývl s úsměvem. ,,Ukážeš mi jak?" ,,Jistě. Když chceš." ,,Nauč mě jezdit jako chlap." přesvědčeně jsem přikývla. ,,A žvýkat tabák jako chlap." ,,A... plivat jako chlap!" ,,Nenaučili tě to v dívčí škole?" zasmál se. ,,No... Samozřejmě že ne!" zasmála jsem se ,,Já ti to teda předvedu. Pojď se mnou, ukážu ti jak." ,,Jacku!" táhl mě za sebou. ,,Jacku!" táhl mě na promenádní palubu, kde se procházelo opravdu moc lidí. Došli jsme k okraji. ,,No tak. Hezky se dívejte." šel slyšet vážně nechutný zvuk, a najednou vyplivl slinu. Letělo to daleko. ,,Oh, to je nechutné" zasmála jsem se. ,,Teď vy!" řekl pobaveně Jack. Rozhlédla jsem se kolem sebe a plivla slinu do moře. ,,Ubohý!" ohlásil Jack pobaveně. ,,Vytáhněte to až z paty... takhle... dejte do toho sílu!" plivl. ,,Vidíte kam až to doletělo?" pokývla jsem hlavou. Dobře. Znova jsem se rozhlédla kolem sebe a plivla. ,,To už bylo lepší. Lepšíte se! Snažte se to vychrchlat, zapojte do toho tělo." přikyvovala jsem. Začal chrchlat když v tom jsem mu poklepala na rameno. Šla tam moje matka se svými kamarádkami. ,,Eh. Ahoj, mami... Dobrý den..." ,,Ahoj, Bello." ,,Tohle je Jack Dawson, včera jsem se s ním seznámila." ,,Těší mě" přikývl. ,,Taky mě těší." matka se snažila pousmát. ,,Pozvala jsem ho na večeři." ,,Skvělé, rádi tě tam uvidíme, Jacku." ,,Děkuju" usmál se Jack. Najednou se ozvala trupka. Ohlášení večeře. ,,No takže... Uvidíme se na večeři." zamávala jsem mu. ,,Matko, půjdeme se obléct?" usmála jsem se. V kajutě mi Alice pomohla obléct se do šatů a učesat. Vyměnila jsem si náušnice a náhrdelník. Když jsem byla hotova, dívala jsem se do zrcadla, za sebou jsem viděla i Alice. ,,Jste krásná." vydechla ohromeně. ,,To jste vy" usmála jsem se na ni. ,,Děkuji za všechno, už budu muset za matkou." ,,Užijte si to." ,,Děkuju!" Najednou jsem se cítila opravdu dobře. Jako bych v sobě měla nějakou pozitivní energii. Možná mi z deprese pomohl Jack. Nikdy jsem se na večeři netěšila, až dnes se těším... Otevřela jsem dveře od kajuty a vešla na chodbu, kde už čekala matka s otcem a můj bratr. ,,To ti to zase trvalo." pověděl Jasper ,,Ale prosím tě!" zasmála jsem se ,,Kdo jsi a co si udělala s Bellou?!" zasmál se, a já se na něho šokovaně podívala. ,,dlouho jsem tě neviděl se smát."  vysvětlil Jasper a já se zasmála. ,,Můžeme jít?" zeptal se s úsměvem otec. ,,Můžeme" přikývla jsem. Otec s matkou si propletli ruce, a já s Jasperem po dlouhé době taktéž. Když jsme sjeli výtahem dolů a prošli schody, byl opravdu tam. Pěkně učesaný... ale hlavně... Ten oblek. Byl krásně oblečený ve společenském obleku. Musela jsem se zasmát, nenápadně si nacvičoval jak držet tělo a jak vypadat jako "z první třídy". ,,Jdeš?" zeptal se Jasper. ,,Jasně." Když si mě Jack všiml, trochu se zarazil. Určitě věděl že jsem si ho všimla a teď se cítil trapně. Když k němu má rodina došla, představila jsem ho otci i Jasperovi. ,,Tati, Jaspere. Tohle je Jack Dawson, seznámili jsme se včera večer." ,,Těší mě" pověděl otec s Jasperem navzájem. A hlavně s úsměvem. Nikdy bych si nemyslela, že bude otec takto v pohodě. Otec s matkou a Jasperem šli napřed, já šla s Jackem trochu pozadu. ,,To je hraběnka Swanová" ukázala jsem. ,,A tamhle... To je John Jacob Astor, nejbohatší muž na lodi. Madelline, jeho ženuška, je stejně stará jako já a je v jiném stavu. Vidíš jak to zakrývá?" Jack pobaveně přikývl. ,,Takový skandál" dodala jsem ironicky. ,,A to je James Black s milenkou slečnou Ninou Calvertovou, jeho paní je přirozeně doma s dětmi. A tamhle je taky sir Emmet Smith a lady Charlotte McGordnová. Navrhuje nemravné prádlo, na to má talent." Jack se zasmál. ,,Je velmi oblíbená u dvora" dodala jsem pobaveně. Přišla k nám Molly Brownová ,,doprovodíš dámu k večeři?" ,,Jistě." zasmál se. Paní Brownová si s ním propletla ruce. ,,Nic na tom není, Jacku. Pamatuj, milují peníze. Jen dělej že máš zlatý dům a budeš jejich člověk." poradila paní Brownová Jackovi. ,,Ahoj, Astore!" pozdravila Johna Jacoba Astora a dala se s ním do řeči, a tak jsme se od ní odpojili. William Smith se Jacka cestou ke stolu zeptal, odkud pochází. Na Jackovi bylo vidět, jak je nervózní. Ale ani na okamžik nezaváhal. Předstíral že je jeden z nich, třeba dědic nějaké železnice. Zbohatlík, jistě, ale pořád člen klubu. Když jsme si všichni sedli ke stolu, začali jsme se povídat. ,,Jaku, a jaké je obytování v třetí třídě? Prý není špatné." zeptala se matka ,,Nejlepší co jsem kdy viděl. Skoro žádné krysy." Všichni u stolu se rozesmáli. ,,Jack k nám přišel ze třetí třídy. Včera se seznámil s Isabell" řekl ostatním na vysvětlenou můj otec. ,,Zjistila jsem, že pan Dawson je vynikající malíř. Ukázal mi nějaké své kresby." usmála jsem se a ostatní uznaně přikývli. Přišel číšník a Jack se zatvářil zmateně, paní Brownová mu něco pošeptala. ,,Jak si přejete kaviár, pane?" zeptal se číšník. ,,Pro mě kaviár ne, díky. Nechutná mi." pobaveně jsem se usmála. ,,A kde přesně bydlíte, Jacku?" zeptala se máti. ,,No, madam, moje současné bydliště je na lodi Titanic. A pak už je to jen v rukou Boha." Matka přikývla, ,,A kdepak berete peníze na cesty?" zeptal se jeden muž co s námi seděl u stolu. ,,Většinou si ty peníze odpracovávám... Na nákladních lodích a tak dále. Ale lístek sem, na Titanic jsem vyhrál v pokru." pokrčil rameny. ,,Štěstí mi přálo." podíval se na mě a já se usmála. ,,Celý život je hra na štěstí." pronesl Emmet Smith. ,,Skutečný muž si ho namíchá" pronesl opět někdo ze stolu. ,,A vám se tenhle život bez kořenu líbí, pane Dawsone?" zeptala se nějaká dáma. ,,Ano, madam, líbí. Víte, vše co potřebuji mám vlastně sebou. Mám čistý vzduch v plicích a skicák a tužku... Rád se probouzím a nevím co bude nebo... Koho potkám, nebo kde skončím. Nedávno jsem spal pod mostem a teď? Jsem na největší lodi světa a popijím víno s "lepší společností". Život je dar a nemám v úmyslu ho promrhat, nikdy nevíte kam vás osud zavane. Učím se život brát tak, jak přijde. Ať každý den stojí za to." usmál se Jack. ,,Hezky řečeno." řekl otec a všichni jen přikývli. ,,Ať stojí za to." zvedla jsem skleničku s úsměvem a ostatní se přidali. V dalších minutách jsme si jen povídali, a smáli. Přesně ta klasika, kterou jsem nenáviděla. Ale s Jackem to bylo jiné. Lepší. ,,Teď příjde na řadu brandy v kuřáckém salonku." zašeptala jsem Jackovi ,,No. Dáte si se mnou brandy, pánové? " zvedl se otec a já se potichu zasmála. Mám je už prokouknuté. ,,Teď vstanou a budou si gratulovat." ,,k čemu?" zeptal se. ,,přeci k tomu, že jsou největší pánové ve Vesmíru" ironicky jsem odpověděla, Jack se zasmál a já s ním. ,,Dámy, děkujeme za vaší společnost." prohlásil otec. ,,Pauline, Isabell, Jaspere... Mám vás doprovodit do kajuty?" ,,Ne, já ještě zůstanu." řekla jsem  ,,Já taktéž, chci si ještě popovídat." řekla matka. ,,Ale otče, proč s vámi nemůžu jít?!" postěžoval si bratr ,,Protože si ještě moc malý." zasmál se otec. ,,Mějte se tu. Pane Dawsone. Jacku, půjdete s námi?  Určitě tu nechcete zůstat s ženami, že ne." usmál se pobaveně. ,,Ne, díky. Vrátím se zpět." ,,Nevadí, těšilo mě." ,,I mě velmi těšilo." Jack se usmál a přešel ke mě. ,,Jacku, vy jdete?" ,,Je čas veslovat s ostatními otroky." zasmál se a já s ním. ,,Dobrou noc, Bello."  jako správný muž z první třídy mě vzal za ruku a políbil ji. Když odcházel, ucítila jsem v mé ruce něco škrabkavého. Že by papír? Ano, byl to malý lísteček se vzkazem. Podívala jsem se kolem sebe, jestli se nikdo nedívá a přečetla si ho. Na lístečku bylo psáno "Ať každý den stojí za to - počkám u hodin. JD" 

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

tahle kapitola je o trochu dost slabší... psala jsem to jednou a najednou se mi vypl počítač... začala jsem to tedy psát podruhé, dala jsem do rozepsaných a opět nějaká chyba. A to už jsem byla v polovině! a stalo se mi to i na potřetí... většinou jsem to dopisovala v noci, takže podle toho vypadá i výsledek... omlouvám se  

Vaše Áďa

 Druhá kapitola  

UPOZORNĚNÍ: prosím vás, v téhle kapitole se objevují hlášky z Titanicu. A chci ještě upozornit že budu používat stejného muže jako ve filmu (i ten děj, je podobný) .. Jacka Dawsona :) bude to úplně ten samý jako ve filmu.... 

Po vybalení věcí a kompletně vybavené kajuty nás všechny na lodi čekal oběd. Já z toho nebyla nadšená, budou tam všichni úzkoprsí lidé z první třídy... Sedla jsem si na židli před stolečkem kde jsem měla spony, šperky, hygienické potřeby, parfémy, květiny a také zrcadlo. Najednou se ozvalo zaklepaní ,,Bello?" ,,Ano, jsem tady." Matka vešla a starostlivě se usmála. ,,Jsi v pořádku?" ,,Jsem v pořádku." ,,Líbí se ti tu alespoň trochu?" chvíli jsem nad tím přemýšlela... Loď je samozřejmě velmi krásná, i kajuty jsou povedené. Ale to prostředí mě netěší... Vždyť tady vás má každý za jaksi "vznešené", každý se o vás stará, každý vás obsluhuje, každý vám z principu otevírá dveře... Takový život se mi nelíbil. Ale to jsem matce nechtěla přiznat. ,,Ano, líbí se mi tu." snažila jsem se o upřímný úsměv i když to moc nešlo, doufám, že nepoznala jak se o to snažím. ,,Dobře," usmála se máma ,,tak se obleč a učeš se." ,,Ano, matko. Neboj." ihned co se po matce zavřeli dveře, chtělo se mi plakat. Slzy se mi podařily potlačit... Oblékla jsem si šaty, které jsem si na sebe brala pokaždé, když byl o trochu slavnostnější oběd. 

Vlasy jsem si zapletla co elegantního drdolu, nadechla se a vyšla z mé kajuty do té vedlejší, kde na mě čekala matka, otec i Jasper. ,,Můžeme vyrazit?" zeptal se otec ,,Myslím, že můžeme." přikývla matka. Vyšli jsme ven na chodbu, zamířili k výtahu a jeli do jídelny v první třídě. Když jsme dorazili, přisedl si k nám i pan Ismay, pan Andrews a Molly Brownová, matka ji neměla v lásce. ,,Je to ta největší pohybující se věc kterou kdy člověk v historii stvořil. A její stavitel, pan Andrews, ji celý navrhl od kýlu až nahoru." pověděl pan Ismay ,,No. Já ji sice stloukl dohromady ale vymyslel ji pan Ismay." pověděl pan Andrews a pokračoval - ,,V duchu viděl parník tak velmi impozantní a luxusní, že jeho vláda nebude nikdy nikým zpochybněna. A tak je tady. Přenesen do reality." mezi tím přišel číšník ,,Co si dáte, pane Ismayi?" ,,Lososa" ,,Dobře,pane."  a pak zase odešel. ,,Jsi tak krásná, Bello. Naposledy jsem tě viděla, když si měla deset let, vyrostla si do krásy. I Jasper je šikovný chlapec. Gratuluji Pauline a Alberte." Řekla Molly a já se jen začervenala. ,,Děkujeme" poděkovavala ostře matka. Otec se na Molly omluvně usmál. ,,Co si dáte vy, pane?" zeptal se číšník mého otce. ,,Pro celou rodinu hovězí svíčkovou." ,,Ano, pane." ,,Máte rádi svíčkovou, že ano, děti?" obrátila se na mě s Jasperem matka, já se jen ironicky usmála. Už ani jídlo si nemohu vybrat sama. Molly Brownová se zničeho nic zachechtala a zeptala se - ,,Vlastně... Kdo vymyslel jméno "Titanic"? To vy, Bruce?" obrátila se na pana Ismaye. ,,Vlastně ano. Chtěl jsem tím vyjádřit její velikost. Tím myslím, stabilitu, přepych a především sílu." pověděl pyšně pan Bruce Ismay. ,,Znáte pana Froyda, pane Ismayi? Jeho trefné názory na muže zaujaté velikostí by vás mohly zajímat" řekla jsem mu a vstala od stolu. Ostatní se potichu zachechtali. Kromě matky, otce a pana Ismaye. ,,Co to do tebe vjelo?" zašeptala rozzlobeně matka. ,,Má svou hlavu" slyšela jsem pobaveně šeptat paní Brownovou. ,,Omluvte mě." a odešla jsem dveřmi z jídelny na palubu... Potřebovala jsem na vzduch, tohle budu muset vydržet ještě hezkých pár dní. Asi o patro níž, na palubě, byli lidé z třetí třídy. Všichni vypadali šťastně, spokojeně... Jakoby měli úplně bezstarostný život. Položila jsem si ruce na zábradlí a jen tak pozorovala moře a poslouchala šumění vln, někdy jsem se očkem nakoukla na lidi tam dole. ,,Podívej se na ty delfíny, jak skáčou!" říkal jeden pán pravděpodobně své dceři, kterou měl v náruči. Musela jsem se usmát. Postřehla jsem ale i muže, co se na mě díval se skicákem a tužkou v ruce. Byl asi stejně starý jako já, ale nebyl pro mě nijak zajímavý, a tak jsem odvrátila hlavu. Zvědavost mě přemohla, tak jsem se tam znovu podívala. Najednou byl u mě naštvaný otec ,,Isabell, vrať se do jídelny." ,,Nemám hlad." odsekla jsem ,,Prosímtě, Bello. Se vší slušností se tam vrať... " Vážně řekl Bello? ,,Nechci s tvou matkou vypadat, že jsme tě nevychovali." pokračoval, já jsem na něj jen naštvaně pohlédla a vrátila se do jídelny. V dalších pár okamžicích jsme poobědvali. Rodiče a ostatní co u stolu seděli (kromě bratra) probírali Titanic, chechtali se a mě vše tohle lezlo na nervy, proto jsem od stolu vstala. ,,Matko, otče, dovolte abych se vrátila do kajuty. Pane Andrewsi, pane Ismayi, paní Brownová, bylo mi potěšením s vámi dnes poobědvat." řekla jsem s přehnanou zdvořilostí. Matka s otcem, i Jasper, se na mě překvapeně usmáli. Já se neupřímně usmála a odešla k výtahu. V kajutě jsem si rozspustila vlasy, sundala si ten prokletý korzet který mi nařizuje být narovnaná a šla si lehnout. Ponořila jsem se do myšlenek a zachvíli jsem usnula... Najednou mě probudil křik a klepání na dveře ,,Bello! Bello!" cože? jak dlouho jsem asi spala? ,,Už jdu, už jdu!" zamručela jsem, vyskočila z postele a šla otevřít matce. Matka netrpělivě vešla do místnosti ,,Copak ty jsi neslyšela trubku? Bylo ohlášení večeře! Bude to absolutně nevychované, když příjdeme pozdě. No tak šup, oblékni se." A šlo to tak jako vždy... Oblékání, česání, společný příchod do jídelny. V jídelně to bylo taky jako vždycky. Viděla jsem celý svůj život před sebou. Nekočná řada oslav a plesů, jachty a pólo. Pořád stejní úzkoprsí lidé. A ty stejné nesmyslné tlachy. Cítila jsem se, jako bych stála nad hlubokou propastí a neměla nikoho, kdo by mě zadržel, nikoho kdo by mě měl rád, nebo si mě vůbec všiml. 

Přesně tak :D druhá kapitola se neposunula vpřed... ale je to teprve druhá kapitola... v třetí kapitole, kterou začnu psát teď, už by se to mělo rozjet.., ale co, stejně to nikdo nečte :D já si to píšu pro radost a tak nějak i z nudy :)

 Ahoj lidi. Dneska zase nejsem ve škole :/ probudila jsem se,  a cítila se hodně slabá a hrozně polámaná. Taky jsem přes noc dost kašlala, tak mě máma nechala doma. A jelikož se dost nudím, tak vám napíši takovou povídku. Jelikož se zajímám o Titanic, tak v mé hlavě něco bliklo. No jasně! napíšu povídku o plavbě první třídou... Upozorňuji, že si v některých částích povídky vypůjčím třeba nějaké hlášky z filmu nebo i jména z některých filmů, i ten děj z filmu bude podobný... takže se omlouvám a doufám že  mě nebudete považovat za nějakou kopírku... Já se vždy musím inspirovat jinak bych to prostě  nenapsala :D  takže...  jdu na to... a přeji pěkné čtení.

Vaše Adél

Byl konec března 1912. Byla jsem ve svém pokoji a česala si svoje dlouhé hnědé vlasy. Už jsem byla připravená jít spát když v tom maminka zavolala ,,Bello! Jaspere!" Co asi tak chtěla? Sešla jsem naše velké schodiště a šla do obývacího pokoje. ,,Co se děje, matko?" zeptal se můj mladší bratr Jasper, já jen přikývla. ,,Máme pro vás s otcem velkou novinku!" otec přikývl a pokračoval: ,,Stěhujeme se do Ameriky! V Anglii panuje bída a nejspíše bychom si tady moc  dlouho s pěnezi nevystačili..." Tomu jsem nerozuměla. Naše rodina je přeci bohatá (vážně jsem to nerada přiznávala) a ostatní nás považovali za jaksi "vznešené"... Neměla jsem tento život ráda, chci zůstat v Anglii! ,,Oh, dobře. No, a... Jak se tam chcete dopravit?" zeptala jsem se. Jasper k tomu neměl žádné výtky, jak jinak. Byl to jeho sen žít v Americe a vydělávat si, jemu se tenhle život líbil. - ,,Úžasné! Já to věděl! Kdy se chcete přestěhovat?" ,,Jsme velmi rádi že s tím nemáte žádný problém." řekla matka a já si povzdychla, otec si toho všiml. ,,Isabell, bude to skvělé, uvidíš. Budeš mít i více možností ke studiu!" pověděl mi otec ,,Ach, skvělé..." zamumlala jsem, v tu chvíli jsem ignorovala že mi řekl Isabell. ,,Zvykneš si" řekla mi matka a povzbudivě se usmála. ,,Ty máš vždy nějaký problém, sestro!" Vyštěkl na mě Jasper. ,,Klid, děti! Klid!" okřikl nás otec ,,Takže," pokračoval táta ,,s vaší matkou jsme tak přemýšleli... No. Zkrátka, poplujeme... Dne 10. dubna." Ten datum jsem znala... z novin, ale teď si nemůžu vzpomenout co se chystalo na 10.dubna... My poplujeme?! ,,Alberte, ty vše tak natahuješ! Děti, poplujeme nepotopitelnou lodí snů..." ,,Poplujeme Titanicem!" dodal s velkým nadšením otec. Se mnou to trhlo. Nepotopitelná loď snů? Spíše otrocká loď! Bože můj... Ne, já nechci. To znamená že poplujeme první třídou když jsme tak "vznešeně bohatá" rodina. ,,Popluje skoro celá naše rodina." dodal s úsměvem otec. Cože?! Celá naše rodina? Už jsem nesnášela celodenní výlety nebo oslavy s těmi úzkoprsými lidmi. Teď s nimi budu muset přežít několik dnů... Matka, otec i Jasper se šťastně usmívali a v mojí hlavě znělo "za trest, za trest, za trest..." a "peklo... peklo...peklo..." 

Ani jsem nenadála a přišel "velký den". 10.dubna 1912, velký den pro celé lidstvo, jak říkal otec. Den, kdy se nám splní všechny naše sny, říkávala matka. Cítila jsem se jako v provazech. Ten den, když jsme měli všechno sbaleno, nás auto odvezlo do Southamptonu. 

Když jsme dojeli do přístavu, celá má rodina se na tu loď dívala s otevřenou pusou a obdivem. Musela jsem uznat že je opravdu dost veliká... ,,Tak tohle je ta nepotopitelná loď snů." řekla s velkým obdivem matka. ,,No jistě, ani Bůh by ji nedokázal potopit!" Řekl otec a usmál se. ,,Senzace!" vykřikl Jasper ,,Jaspere, dávej pozor ať se nestratíš." matka se starostlivě obrátila na Jaspera a pak na mě. Povzbudivě se usmála a já se též snažila o úsměv. ,,Proč je kolem ní takový povyk..." zašeptala jsem a zavrtěla hlavou, to ale uslyšel otec. ,,Výtky můžeš mít k čemukoli, Isabell. Ale k této lodi ne." usmál se a dal mi pusu na tvář. ,,Otče, kolikrát ti mám říkat, aby si mi neříkal Isabell?" ,,Ale vždyť se tak jmenuješ, zlato." zavrtěla jsem hlavou a zasmála se. Po dlouhé době. Šla jsem dozadu, ke kufru od auta abych si vzala svá zavazadla, v tom mě ale zastavil jeden pán. ,,Já to vezmu, slečno." No jistě. Plavba první třídou, teď se o mě bude každý starat. Ach jo. Otec k nám přišel a řekl ,,Zavazadla do kajuty B-57 v první třídě, prosím" ,,Samozřejmě, pane." otec se usmál. ,,Pauline, myslím že už můžeme jít do naší kajuty." řekl otec matce. ,,Jistě. Bello, Jaspere, jdeme. A ať se nestratíte!" Bylo mi sedmnáct, a já měla pocit že se ke mě všichni chovají jako k malému dítěti. Když jsme vyšli nahoru ke dvířkám po takovém můstku, čekal nás tam jeden pán z posádky ,,Lístky, prosím." ,,Jistě" řekla s úsměvem matka a podala mu čtyři lístky. Pan kývl, ,,Dobře, vítáme vás na lodi. Můžete si najít svou kajutu." Otec zamířil k výtahu. Když jsme dojeli, v přeplněné velké chodbě jsme si našli svou kajutu. ,,No páni!" vykřikl Jasper. A vážně, byla to luxusní kajuta. Tohle jsem nečekala. Povzdychla jsem si když jsem uviděla všechny ty lidi, kteří nám vybalují věci. ,,A tohle prosím vás pověsit..." říkala matka pořád dokola ,,Ano, a tenhle obraz se též pověsí", i otec se zapojil:,,Mohl bych dostat čaj?" ,,Proč jste neudělala tohle a tamhleto..." Byla jsem z toho všeho otrávená. ,,Alice, vybalím si to sama" Usmála jsem se na ni laskavě. ,,Ale to nemusíte, slečno." ,,Ale ano. No tak, pusťte mě k tomu" Když jsem si začala vybalovat věci, otec se mě zeptal. ,,Isabell, na co tady ty služky asi tak máme?" ale já ho ignorovala. Když bylo po vybalování a kajutu jsme měli kompletně vybavenou, čekal nás oběd s rodinou. Ach ne. toho jsem se nejvíc obávala.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ 

Co na to říkáte? :D myslíte že mám pokračovat? vím že to je blbě napsané ale tohle je taková premiéra :D ještě nikdy jsem nepsala nějaké  povídky.