Katylove | Moje povídka: Titanik - plavba 1. třídou KONEC

Poslední kapitola, dejte pokračovat v článku pokud si ji chcete přečíst :))) NO, a abych pravdu řekla, je to dost těžké to přenést do povídky :// takže to není moc emocionální. Fakt to nejde přenýst :D když to čtete tak to zní hodně blbě, no takže třeba se mi to povede někdy příště... ale tak je to moje první povídka, jsem na sebe pyšná že jsem ji vůbec dopsala. Jo a ještě něco :D Když jsem psala konec, úplně jsem si rozkousala ret. Přišla jsem na to až když jsem to dopsala.. šla jsem do koupelny a teď vidím můj  zakrvácený ret a teď ho mám rozkousaný, pěkně mě to bolí :D když jsem to psala, ani jsem si to neuvědomovala. byla jsem do toho dost zažraná, jak vidím :D Velmi se omlouvám za případné chyby 

    ,,Bello. Poslyš. Teď musíš sehnat klíč, dobře?" usmál se na ně. ,,Zvládneme to." ,,Dobře." přikývla jsem odhodlaně a přešla ke skříňce, kde byli klíče.

Otevřela jsem ji a začala hledat ,,jak vypadá?" zeptala jsem se s panikou  ,,Je malej, štříbrnej, Bello!" začala jsem otáčet klíčemi co byli pověšené. ,,Nevidím tu žádný stříbrný. Všechny jsou z mosazi, Jacku!" řekla jsem mu, opět s tou panikou v hlase.  ,,Koukni se támhle, Bello." ukazál na poličku na druhé straně místnosti. Voda stoupala docela rychle. Překlopýtala jsem se na druhou stranu a podívala se do poliček. Chvíli jsem ji prohledávala, ovšem žádný klíč co by padnul tu nebyl. ,,Není tady... žádný klíč, Jacku." rozhlížela jsem se. ,,Bello, poslouchej! Musíš najít nějakou pomoc, dobře? Všechno bude dobrý." řekl mi odhodlaně. ,,Dobře" šeptla jsem, šla jsem k němu a políbila ho. ,,Hned budu zpátky!" slíbila jsem. Musela jsem vysoko zvedat nohy, abych se vůbec dostala ke dveřím. Vešla jsem na chodbu a slyšela jsem Jacka volat ,,Já tady počkám!". Procházela jsem chodbou, vodu už jsem měla do půlky mého těla a nebyla vůbec teplá. Přede mnou jsem viděla schody na palubu D, kde bylo ještě sucho. Vešla jsem nahoru. ,,Haló? Je tady někdo? Haló! Je tady někdo?!" dala jsem se do běhu. ,,Je tady ještě někdo!?" křičela jsem. Začala jsem panikařit. ,,Potřebuju pomoc, haló!" zastavila jsem se a začala se rozhlížet. ,,Zatraceně." a dala se opět do běhu. ,,Haló, slyšíte mě někdo?! Prosím!" a tohle jsem křičela pořád a pořád...  Najednou začaly blikat světla, pak už byla úplná tma. ,,Haló?" zkusila jsem to ještě jednou. Věděla jsem že to je bez šance, ale nějaké řešení tady přeci muselo ještě být. Opřela jsem se o zeď, dech se mi zrychlil. ,,Ach bože." zašeptala jsem. Slzy se mi draly do očí ale řekla jsem si, že to přeci v žádném případě nemůžu vzdát. Teď musím zůstat silná. Asi za minutu se rozsvítilo. Slyšela jsem kroky ,,Haló?" vykřikla jsem s nadějí. A najednou se objevil nějaký muž z posádky. ,,Pane bože, díky bohu! Musíte mi nějak pomoct... " vydechla jsem. ,,Slečno! Tady nemůžete v žádném případě být! Pojďte, musíte jít se mnou!" ,,Ne! dole je muž a je připoutaný, místnost se naplňuje vodou a potřebuje pomoc! Sám se neosvobodí!" snažila jsem se to vysvětlit. ,,Odvedu vás nahoru, tudy!" vzal mě za ruku a tahal úplně na druhou stranu. Vypadalo to, že mě vůbec neposlouchá. ,,Počkejte, prosím. Prosím!" prosila jsem. ,,Není důvod k panice, slečno!" pořád mě táhl. ,,Prosím, prosím! Já nepanikařím ale vy jdete špatně! Pusťte mě!" a on mě pořád táhl. Naprostý ignor... ,,Poslouchejte!" zakřičela jsem a dala mu boxku do obličeje. Šokovaně si dal ruku k nosu ,,K čertu s vámi!" řekl a rychlým krokem šel pryč. ,,Sakra!" zabouřila jsem. Zavřela jsem oči a myslela jsem. Tohle nezvládnu. Když jsem otevřela oči, přímo přede mnou na zdi byla hadice a nad ní sekera ve skle. Tu hadici jsem odmotala, bouchla do skla a sekeru jsem si vzala. Začala jsem utíkat tím směrem, kterým jsem přišla. U schodů jsem dostala šok. Chodba, kde byl i Jack byla už skoro zaplavená. ,,Proboha" vydechla jsem. Docupitala jsem dolů po schodech, voda už byla metr a čtvrt na stropem. Vstoupila jsem do té nejledovější vody kterou jsem kdy zažila a vytáhla se na trubky co byly na stropě. Bylo to docela namáhavé. Když jsem se trubek pustila, voda mi byla nad prsa. Konečně jsem to přešla, už jsem byla u Jacka. Jack stál na stole ,,Jacku!" ,,Bello!" ,,Jacku, bude stačit tohle?" zvedla jsem sekeru nad hlavu. Jack se vystrašeně podíval. ,,Zkusíme to." přikývl. Přešla jsem k němu, užuž jsem chtěla mířit ale Jack mě zadržel. ,,Počkej, počkej, počkej! Víš ty co? zkus si to párkrát támhle!" ukázal na skříňku. ,,Dobře." přikývla jsem. Dobrodila jsem se ke skříňce a dala jednu ránu. ,,Dobře. Teď se zkus trefit do toho stejného místa." poradil mi. Dala jsem další ránu... tak tohle mi nevyšlo. S panikou jsem se na něj podívala. ,,Dobře, to nevadí, Bello. Pojď, zkus to. Zvládneš to, já ti věřím." ,,Dobře." přikývla jsem odhodlaně, přešla k němu. ,,Připraven?" ,,Už sekej!" usmál se na mě. Tak tenhle úsměv určitě předstíral... Musel být velmi vystrašený. ,,Sekej pořádně a hlavně rychle." poradil mi Jack. Dala jsem si ruce od sebe a... sek! Tak tohle mi vyšlo! Oba dva jsme se začali radovat. ,,Zvládla si to! Ty jsi to zvládla!" Jack mě obejmul. Já se začala smát. ,,Dobře, rychle. Teď musíme jít!" Jack skočil ze stolu do vody. ,,Uuuh, zatraceně! To je studený!" Přebrodili jsme se ke dveřím, podívala jsem se směrem kterým jsem i přišla. Už se tam lila voda velkým proudem. ,,Támhle je východ, Jacku." vydechla jsem s mírnou panikou v hlase. ,,Musíme najít jiný východ, dobře?" ,,Dobře." přikývla jsem a brodili jsme se na druhou stranu. Procházeli jsme chodbami, už jsme začali docela panikařit. Najednou jsme našli schody nahoru, ovšem byl tam uzavřený vchod na chodbu. Byli tam jedny dveře do kterých jsme vstoupili. Bylo kupodivu odemčeno. Byla to velmi malá místnustka kde byla jen zásoba záchranných vest. Naproti dveří, kterými jsme přišli, byli další dveře. Ty jsme chtěli otevřít ale nešlo to... ,,Zatraceně" zabouřil Jack. Začal do dveří mlátit a narážet... ,,Pozor, Jacku... Ať si... ehm... neublížíš" šla jsem bokem. Asi po sedmi úderech byli dveře pryč a my jsme se dostali na chodbu, kde byli nějací lidé. To je dobré znamení... ,,Skvělé!" usmála jsem se na Jacka a vyšli jsme. Za námi začal řvát nějaký pán. Zřejmě z posádky. ,,Co si myslíte že děláte!? To budete muset zaplatit! Je to majetek lodní společnost White St..." ,,SKLAPNI!" otočili jsme se a navzájem jsme mu to vpálili. Jack mě vzal za ruku a šli jsme hledat nějaký východ, kterým by jsme se mohli dostat na člunovou palubu. Jack zkoušel otevřít snad všechny dveře které byli kovové a mřížkované. Přiběhli jsme k dalším. Nic. Za dveřmi se to hemžilo muži z posádky, ale neobtěžovali se je odemknout. Lidé z třetí třídy se neměli jak dostat ven a nějak se zachránit. Samozřejmě... První třída má přednost. Ach bože. Naštvala jsem se a přidala se k Jackovi, který už házel dveřmi a řval ať odemknou a že to jsou zatracené myši. Za námi se začali shlukovat lidé. Jedna paní ke mě dokonce přiběhl a dala mi deku přes ramena. Smutně jsem se pousmála ,,Děkuji." Žena přikývla a smutné pousmání mi oplatila. Další muž po její ruce mi nabízel nejspíš nějaké alkoholické pití, které měl v lahvi. ,,Děkuju" řekla jsem vyčerpaně a napila se. Ano, byl to alkohol. Jednou jsem si hltla a podala láhev Jackovi. ,,Na zdraví" řekl Jack a napil se. To mě rozesmálo. Jack si také hltl a pak vrátil láhev pánovi. ,,Jdeme hledat dál." řekl odhodlaně Jack, podal mi ruku a šli jsme. Přešli jsme chodbu ke schodišti. Tam ovšem bylo ale úplně narváno. Za dveřmi stáli někteří muži z posádky a lidé se velmi tlačili. Jack mě stále držel za ruku.  ,,Jacku!" otočili jsme se ,,Helgo!" ano, to byla ta slečna která kdysi tančila s Fabriciem a snažila se s ním domluvit anglicky. ,,Kde je Fabricio?" zeptal se Jack. Helga ukázala prstem a už jsme ho viděli, zadržel nás Tommy. To byl ten druhý kamarád Jacka. ,,Tommy! Dostaneme se ven?!" zeptal se Jack ,,Je to beznadějný!" odpověděl rozčíleně. ,,Musíme se nějak dostat ven..." zavrtěl hlavu Jack. ,,Jacku!" volal Fabricio a procpal se za námi mezi těmi lidmi. ,,Fabricio!" a chlapsky se objali. ,,Všechny čluny odplouvají!" řekl Fabricio. ,,Všechno je zatopený, musíme pryč!" řekl Jack. ,,Tudy to ale nejde!" ukazal ke dveřím kde se tlačili lidé. ,,Dobře, tak půjdeme tudy." řekl Jack. Rozběhli jsme se když v tom nás zastavil Fabricio. ,,Ne, Jacku. Počkej." otočil se k Helze a k jejim rodičům. ,,Všichni se mnou, jdeme!" řekl jim. Oni to moc nepochopili. Jen Helga. ,,Čluny odplouvají!" věděl že mu moc nerozumí, snažil se to naznažovat rukami. Helga se obrátila na své rodiče a něco jim řekla v jejich jazyce. Myslím že to znamenalo "můžeme jít?". Její otec začal namítat, Helga opět něco řekla. Pak se otočila k Fabriciovi. A pak už nešli vidět... Stoupli si tam nějací lidé. Přitulila jsem se k Jackovi. Vše mi přišlo hrozně smutné...Stáli jsme tam ještě asi půl minuty, pak se s námi Fabricio rozběhl. Smutný... A bez Helgy. Běželi jsme dlouhou chodbou, kde se to hemžilo lidmi, takže to nebylo moc jednoduché. Jack zabočil doprava na pulubu E, kde byly kajuty. ,,Tudy." a my jsme se vedli za ním. Já, Tommy a Fabricio. Doběhli jsme na schodiště, kde byli ty stejné dveře jako byli tam. Zamčené a za nimi bylo pár mužů z posádky. Postávali tam lidé, ale zdaleka ne tolik jako předtím támhle. Muž z posádky za dveřmi říkal ,,Vraťte se zpátky ke schodišťové šachtě a všechno se jistě vyřeší." ,,Potřebujeme se dostat nahoru!" vzlykala jedna žena. ,,Na schodišťové šachtě se všechno vyřeší. Jděte na schodišťovou šachtu!" opakoval muž z posádky. Jack se tam vecpal. ,,Otevřete ty dveře." řekl Jack klidně. ,,Vraťte se k té šachtě." opakoval. ,,Otevře je hned teď!" řekl Jack, už ne s tak klidným hlasem. ,,Jděte ke schodišťové šachtě, jak jsem řekl!" opakoval muž z posádky. Otráveně jsem si povzdychla. ,,Doprčic!" křikl Jack. Začal lomcovat s dveřmi. ,,Zatracenej... Bastarde!" Jack se vrátil dolů spolu s Tommym a Fabriciem. Snažili se vyrvat lavičku. Určitě chtěli ty dveře vylomit. ,,Ustupte! Ustupte!" Volala jsem na lidi, kteří stáli u dveří. ,,Rychle na stranu, rychle na stranu!" lidé se natlačili kde zdi a tak měl Jack s Tommym a Fabriciem místo. ,,Ihned to položte!" volal muž z posádky. ,,Raz, dva, tři!" křičel Fabricio. Jedna rána. Dveře se už skoro vyrvaly. ,,Znovu!" volal Tommy. Druhá rána. A dveře byli pryč! Ostatní volali "dobrá práce". ,,Jdeme!" zavolal Jack. Tommy mi pomohl překročit lavičku. ,,Pojď, Bello." řekl udýchaně Jack. S trochou úlevou v hlase. Chytil mě za ruku a šli jsme. Tommy šel jako poslední, muž z posádky pořád něco žvatlal a tak mu dal do nosu. Uchichtla jsem se. A tak jsme se dostali na člunovou palubu. Bylo tam šíleně moc lidí ale zvládli jsme to. Cestou jsme běželi. Houslisti hráli a byl to velký chaos... Čluny se spouštěly a všichni se k těm člunům logicky tlačili. Nikdo jim to nemohl mít za zlé... Každý se chce přeci zachránit. Ovšem, mužům z posádky už rupaly nervy a vytahovaly pistole.  "Spouštějte" se ozývalo ze všech stran. ,,Rychle, Bello!" řekl Jack. ,,Čluny jsou pryč!" řekla jsem, s tou známou panikou v hlase. Viděla jsem plukovníka. Přiběhla jsem k němu. ,,Plukovníku, jsou tu ještě nějaké čluny?" zeptala jsem se.  ,,Ne, slečno. Ale dva jsou úplně vzadu." odpověděl.  ,,Děkujeme!" a rozběhli jsme se na druhou stranu lodi. ,,Muzika k potápění. Teď vím že jsem v první třídě!" zamumlal Tommy v běhu. Znovu jsem se uchichtla. Doběhli jsme k jednomu člunu, kde bylo vážně dost lidí. Jack mě ale procpal mezi prvními. Muž z posádky stále volal ,,Zpátky, lidi. No tak, zpátky! Jen ženy a děti. Opakuji, jen ženy a děti!" a také několikrát vystřelil do vzduchu. Jack mě vzal před sebe a zezadu mě objal pažemi. ,,Všechno bude dobrý." zašeptal mi do ucha. ,,Nasedněte to člunu, madam. A vy... Pane, dejte mi ji. No tak, dejte mi ji." říkal jednomu otci který měl v náruči dítě. ,,Tati... tati!" volala to dítě. ,,Neboj se. Rozloučíme se jen na chvilku, dobře? Jen na chviličku. Ještě se uvidíme. Pro tatínky připluje jiný člun, víš?" vysvětloval dětem. ,,Tenhle je pro maminky a pro děti. Neplačte... Držte se maminky a buďte hodné!" přišlo mi to velmi smutné. ,,Jacku," otočila jsem se k němu ,,já bez tebe nepůjdu." zavrtěla jsem odmítavě hlavou. ,,Ne, ty musíš jít!" dal mi ruky na ramena a vpíjel se mi do očí. ,,Hned!" dodal. ,,Ne, Jacku..." ,,Nastup do člunu, Bello." ,,Ne bez tebe..." řekla jsem skrz zatnuté zuby. ,,Ale ano! Nastup do člunu!" řekl s panikou. ,,Ano, Isabell. Nastup do člunu." McElen? Kde se tady zatraceně vzal? ,,Můj bože, podívej se jak vypadáš. Vypadáš vyděšeně." strhl ze mě deku a oblékl mi sako, které měl na sobě. Šokovaně jsem se na něj dívala. Jack mě vzal kolem ramen ,,Jen běž, nastup si do člunu, Bello. Nastoupím na další." řekl mi Jack. ,,ne. Ne bez tebe, Jacku." opakovala jsem. ,,Neboj, hele, nic se mi nestane! Já vždycky přežiju! O mě se neboj! Tak nastup, no tak!" McElen k nám přišel. ,,Domluvil jsem se s důstojníkem na druhé straně. Dostaneme se odsud." podívala jsem se na něj. ,,Oba dva." upřesnil přesvědčeně. ,,Vidíš?" pousmál se na mě Jack. ,,Musím chytit svůj člun. Běž." ukázal na člun. ,,A rychle." dodal ještě McElen. Nevím čím to bylo, najednou jsem McElenovi začala věřit. I když... Muž z posádky mě přerušil v přemýšlení, vzal mě kolem pasu a posadil do člunu. ,,Jacku!" zavolala jsem. Chytla jsem se ho za ruku ,,Odstupte od okraje, prosím!" řekl muž z posádky. V téhle chvíli byla Jackova ruka už pryč... Jeho teplou ruku už jsem neměla ve své dlani. Překvapilo mě, jak jsem se teď necítila bezpečně. ,,Spouštějte!" zavolal muž z posádky. Člun cukl. ,,Obě strany na jednou!" volal pořád dokola muž z posádky. Dívala jsem se na Jacka. Dívali jsme se do očí a já už cítila slzy, které mi stékaly po tváři. Zjistila jsem, že bez Jacka nemůžu být. Že bez něj nemůžu být ani minutu... V hlavě mi vířily myšlenky, že ho nemůžu opustit. Že se musím dostat ze člunu. Rozhlížela jsem se po lidech co se mnou byli. Děti plakaly, ženy je konějšily ale plakaly taktéž. Jack se na mě bolestně díval a já na něj... Nemůžu bez něj být - tohle se mi v hlavě honilo stále a stále. Když se člun přisunul níž, vydechla jsem, utřela si slzy a stoupla si. Skočila jsem ze člunu přímo na okraj lodi na promenádní palubu. ,,Zadržte ji někdo! Zadržte ji!" volal muž z posádky. Muži, co byli na promenádní palubě mi pomohli na zem. ,,Děkuji" zamumlala jsem a začala jsem utíkat.... Utíkat za Jackem, když jsem doběhla ke schodišti, Jack běžel naproti mě. Doběhli jsme k sobě a Jack mě velmi silně obejmul. Tohle mi chybělo. Teď už jsem se cítila bezpečně. Byla to moje droga. ,,Bello!" volal. ,,Jacku!" začala jsem plakat. Líbal mě na tvář, na čelo, na ústa. ,,Jsi tak pitomá, Bello! Proč jsi to udělala!? Jseš tak pitomá! Řekni mi proč jsi to udělala, proč?!" políbila jsem ho ,,Patříme k sobě. Navždycky. Pamatuješ?" silně jsem ho obejmula. Pohladil mě po tváři ,,Jo." vydechl. ,,Bože... Nemohla jsem Jacku, nemohla." utřela jsem si slzy. ,,Už je to v pořádku. Je to v pořádku.  Něco vymyslíme." políbil mě na tvář. Najednou výstřel... ,,Bello! Pojď!" zakřičel, vzal mě za ruku a utíkal. Všimla jsem si že to střílí McElen. Po nás. ,,Pojď, Bello! Pojď!" křičel pořád dokola Jack. Druhý výstřel... třetí... čtvrtý. Běželi jsme po schodech dolů, do společenské místnosti, kde už byla samozřejmě voda. Ale asi jen po pas. ,,Tak dělej, Bello!" křičel Jack. Další výstřel, tentokrát do vody a bylo to opravdu blízko nás. Vyjekla jsem. Jack mě stále pevně držel za ruku. ,,Pojď Bello." další výstřel. Teď do skla. Slyšeli jsme šplouchnutí, McElen už byl určitě ve vodě. Další výstřely už jsme neslyšely. Vešli jsme do jídelny. Když jsme ji přešli, chtěli jsme jít do další místnosti, jenže dveře byly zamknuté. ,,Sakra" šeptla jsem. ,,Pojď, schováme se za stůl" šeptl Jack. Když jsme se schovali, slyšeli jsme kroky. Po kolenou jsme se přesouvali. Hlavně ať nás nezahlédne - říkala jsem si. Jack si dal ukazováček před ústa, ukázal na mě a poklepal na zem. Mám být ticho a zůstat tady. Přikývla jsem. ,,Vím že jste tady." řekl McElen. ,,A najdu vás..." dodal. Podívala jsem se. McElen byl asi tři metry ode mě. Já ovšem byla za stolem a on před ním. Začala jsem se chvět. Voda přibývala rychle. Chytala jsem se za židli ale jedna ruka mi uklouzla. Zažbluňkalo to. Sakra, řekla jsem si v hlavě. Zavřela jsem oči a modlila se, ať nás nenajde. A byl u mě. Cítila jsem se jako bych byla nějaké bezmocné koťátko a nademnou stál nějaký obrovský tygr. McElen se zářivě usmál ,,Hledal jsem vás všude, slečno." mířil na mě pistolí. Zavřela jsem oči a zatnula zuby. Kde je k sakru Jack? A najednou tam byl. Skočil po McElenovi. Jack ho stáhl ke sloupu, vzal mu hlavu a BUCH. McElen střílel pořád dokola... Vyjekla jsem. Přetočili se přes stůl. ,,Jacku!" volala jsem histericky. McElen stoupl, Jack také ale jen na chvíli, protože ho McElen žduchl do vody. Jack se snažil vstát, ale byl velmi slabý. ,,Jacku!" křičela jsem ještě. McElen se jen tak dívá jak si počíná... ,,Malý idiot." a slizce se zasmál. McElen se chystal udeřit, v tu chvíli už jsem nevěděla co se stalo. Zavřela jsem oči. Pak je zase otevřela. Zjistila jsem, že teď leží na zemi McElen. Jack mu znovu bouchl hlavu o sloup. Přitáhl si ho k sobě a žduchl do sloupu. ,,Děkuju za kompliment." a teď už mu dal boxku do břicha. McElen se spotácel na zem. Šokovaně jsem se dívala. ,,Rychle." Jack mě vzal kolem pasu a co nejrychleji jsme se dobrodili k východu. ,,Tyhle dveře jsou přeci zamčené, Jacku!" řekla jsem. Opět ta panika v hlase. ,,To vyřešíme." řekl Jack. Rozběhl se proti dveřím a já si dala obličej do dlaní. Šlo slyšet velké "křup". Ruce jsem sundala a ty dveře byly pryč! Zasmála jsem se a rozběhla se za Jackem. Vyšli jsme, podívala jsem se za sebe a McElen stál. Opět na nás mířil pistolí. ,,Ne!" zakřičela jsem. Jack mě vzal za ruku a užuž jsme chtěli utíkat na horu, rozmyslel si to, a utíkal dolů. Zalezli jsme za roh. ,,Pššt..." dal si ukazováček před ústa. Přikývla jsem a my jen vyčkávali. Stáli jsme tam tak půl minuty, když v tom jsme slyšeli dětský křik, zároveň i pláč. Úplně jsme sešli schodiště já viděla o pár metrů dál malého chlapce, co volal "tati". Jack se na mě s panikou otočil. ,,Vezmeme ho sebou." řekla jsem mu rozhodně. Podíval se na vodu, která se lila ze schodiště. Ještě před chvílí bylo suché. ,,Dobře, rychle." začala běžet za ním. Vzal ho do náruče a utíkal zpátky ke mě. Přemýšleli jsme, kudy teď. Tam kde stál ten chlapeček, byly dveře které vypadaly, že se každou chvíli rozlomí. Lila se z nich velké množství vody. Utíkali jsme na druhou stranu. Tam už se voda lila taktéž. ,,Zpátky" řekl Jack. Otočili jsme se a uviděli muže. ,,To je mé dítě, idiote!" řval ten muž na Jacka, vytrhl mu chlapce z náruči a utíkal přesně tam, kde byly ty nebezpečně vypadající dveře. ,,Tamtudy ne! Nechoďte tam!" volala jsem na ně. ,,Vraťte se!" řekl zase Jack a začali jsme za nimi utíkat. V tom momentu se dveře rozletěly a na nás se vrhala  velká vlna vody. Muž s chlapcem zmizeli v té vlně. ,,Běž!" zařval panicky Jack. Utíkala jsem a on za mnou. ,,Bež, Bello! Běž!" křičel. Utíkala jsem jak nejrychleji jsem mohla. V té vodě to bylo ale velmi těžké. Velká vlna už byla u nás a nás to strhlo. Vyjekla jsem ,,Jacku!" Zavřela jsem oči když v tom jsem ucítila ránu. Vlna nás dotáhla k těm kovovým dveřím. Jack se je snažil otevřít ale byly samozřejmě zamknuté. ,,Pojď tudy! Podej mi ruku!" asi o dva metry dále byli schody, kde byly další dveře. Vytáhli jsme se na trubky co byly na stropě a vytahovali se. Když jsme byli na schodišti začali jsme histericky volat ,,Pomocte nám!". Schodiště už bylo zaplavené, teď jsme měli vodu po kotníky. ,,Pomoc!" volala jsem. V tu chvíli přeběhl místnost za dveřmi muž z posádky, hádám. ,,Počkejte, prosím vás, pomozte nám!" zakřičela jsem.  Muž zaváhal ale přiběhl k nám. Vytáhl svazek klíčů a snažil se najít ten správný. Ruce se mu šíleně třepali. Voda už nám byla po kolena. ,,Rychle, prosím vás!" říkal Jack panicky. Tomu muži ty klíče spadli. ,,Je mi líto. Spadli mi klíče." pokrčil rameny a utíkal po schodech nahoru. ,,K sakru! Počkejte, prosím!" zaječela jsem. Jack se potopil a klíče se snažil polapit. Byl pod vodou dlouhou chvíli. Když se vynořil, vodu už jsme měli nad pas. ,,Jaký to je klíč, Bello?" ,,Zkus ten krátký, ten krátký!" Jack se musel potopit, aby se trefil do klíčové dírky. Voda už byla pod bradu. Vynořil se, aby se nadechl. Šíleně jsem panikařila. Dveře udělaly sotva slyšitelné cvak. Byly odemčené! Otevřela jsem je a na jásání teď nebyl čas. Opět jsme se zahákli o trubky a vytahovali se na to schodiště, kterým utekl ten muž z posádky. Najednou jsem u sebe neviděla Jacka. ,,Jacku!" histericky jsem volala. Vynořil se, hlasitě jsem vydechla. ,,Rychle, pojď!" podala jsem mu ruku a vyšla schodiště, kde bylo sucho. Zatím. S Jackem jsme hlasitě oddechovali. Dostali jsme se do salonku v první třídě, kde muži obvykle popíjeli a kouřili po večeři. Chytli jsme se za ruce a začali utíkat. U krbu jsem viděla postavu muže. Doběhli jsme k němu. Byl to pan Andrews. ,,Pane Andrewsi." vydechla jsem šokovaně. ,,Bello." oslovil mě slabě a pousmál se. ,,Vy to ani nezkusíte?" zeptala jsem se. Pan Andrews zavrtěl hlavou ,,Mrzí mě, že jsem nepostavil mnohem silnější loď, Bello. Doopravdy mě to mrzí." pan Andrews mi podal záchrannou vestu. ,,Hodně štěstí, Bello. Hodně štěstí vám oběma." slabě se na nás usmál. ,,Vám taky." řekla jsem a nakrátko jsem ho obejmula. Pak jsme pokračovali v cestě. Vešli jsme ven, na člunovou palubu, kde byl ještě větší chaos než asi před hodinou. Čluny byly pryč a všichni se chtěli zachránit. Pobíhali sem a tam, příď už byla potopená... A houslisti pořád hráli. ,,Teď musíme k zádi, Bello. Všechno bude dobré, dobře?" vzal mi obličej do jeho dlaní. Já jen přikývla. ,,Dobře." vydechl, vzal mě za ruku a běželi jsme k zádi. Loď už se nebezpečnou rychlostí potápěla, ale záď šla nahoru. Když jsme doběhli k zádi, spadl jeden z komínů. Hodně lidí vyjeklo. Měli jsme v plánu jít až k samému okraji zádi. Někteří lidé se modlili, plakali a někteří i pili. K okraji šlo vylézt těžce, loď se čím dál tím rychleji obracela. Když se nám to povedlo, zachytili jsme se o zábradlí a Jack si mě přitáhl k sobě. Ochranitelsky mě držel. A pak už jsme jen sledovali ten chaos... Vedle nás byla matka se synem která mu říkala ,,Neboj se, vše dobře dopadne. Už bude konec" držela ho stejně, jako Jack držel mě. Podívala jsem se na druhou stranu. Byla tam vystrašená Helga s otcem, který ji držel jak nejlépe dovedl. Naše obličeje se střetli. Chtěla jsem se na ni usmát, ale v tomhle okamžiku to nebylo vhodné. Její ústa něco němě naznačovala. Nevěděla jsem co. Chytla jsem ji za ruku a pořádně stiskla, ona mi stisk oplatila. Obrátila jsem se od ní, ale její ruku jsem stále držela. Položila jsem si hlavu na Jackovo rameno. A pak jsem si to uvědomila. ,,Jacku. Tady jsme se potkali." vydechla jsem. Jack se snažil usmát, přitáhl si mě k sobě ještě víc a políbil na tvář. V mé hlavě mi blikla rodina. Co asi teď prožívá matka, Jasper i Alice? A co táta? je ještě naživu? Chytil nějaký člun? Nebo je teď někde stejně zaháklý jako téměř všichni ostatní? To mi vehnalo slzy do očí. Ti kteří se neudrželi, logicky spadli do moře. A že těch lidí bylo... Opravdu hodně. Loď se čím dál tím víc rychleji obracela. ,,Pořádně se drž" řekl mi Jack. Najednou už nesvítílo žádné světlo a loď se vrátila zpátky na hladinu s neuvěřitelným šplouchnutím. ,,Drž se, Bello!" Jack mě k sobě tiskl a já se držela zábradlí velkou silou, až mě to bolelo. A teď jsme to všichni viděli, loď se rozlomila. ,,Pro boha." vydechla jsem. Spadl další komín... Lidé padali dolů, do moře... Bylo mi z toho hrozně. Jackovi jsem zabořila hlavu na rameno a zavřela jsem oči. Jako malé dítě. Na chvíli jsem se odvážila otevřít oči. Příď sebou táhla záď a proto jsme se teď opět vraceli nahoru. ,,Musíme přelézt, Bello!" Jack se mě pustil, přelezl zábradlí a chytl mě za ruku. ,,Teď pojď za mnou. Zvládneš to. Dej mi ruku, přetáhnu tě." Dala jsem se do kupy, vydechla jsem, a přelezla jsem zábradlí stejně jako Jack. Pak už byl zbytek lodi ve svislé poloze. ,,Co se děje, Jacku?" zeptala jsem se slabě. ,,Doopravdy netuším." zavrtěl hlavou. A nastal hrozný pohled... Všichni padali ještě víc, než před tím. Doslova viseli z lodi. Všichni hrozně křičeli. Všimla jsem si Helgy a jejího otce. Viseli stejně jako ostatní, nestihli přelézt zábradlí jako já s Jackem a ještě pár lidí. To mi rvalo srdce... ,,Helgo." šeptla jsem, a ona už se neudržela. Padala do moře... Její otec něco zamumlal a pak se pustil. Dobrovolně, to šlo vidět. ,,Jacku..." zašeptala jsem bolestně. ,,Já vím." vydechl. A najednou... Loď se začala potápět. ,,Je to tady, Bello!" ohlásil mi Jack. Všichni křičeli a volali "pomoc". Tohle je konec. ,,Bože... Můj bože. Bože můj..." říkala jsem pořád dokola. Tohle byl pravý strach. To když nás honil McElen s pistolí? To nic nebylo, to bylo jako skok do studeného bazénu. To když si mě našel? To taky nic nebylo, brala bych to klidně tisíckrát! To bylo jako poleženíčko na měkké peřince. Až teď zažívám ten pravý strach. Když se loď potápěla, vydávala šílené zvuky. Při tomhle vám tuhne krev v žilách. ,,Loď nás stáhne sebou dolů, Bello. Až ti řeknu tak se nadechni. Kopej nohama směrem nahoru a drž se mě pevně za ruku." radil Jack. Já jen vystrašeně přikyvovala. ,,Zvládneme to. Věř mi!" ,,Já ti věřím." zabrblabla jsem. Myslím že mi ani nerozumněl. Tak moc velký strach jsem měla. Už jsme byli skoro stáhnutí ,,Připrav se, Bello! Teď se nadechni!" křičel Jack. Já se snažila nadechnout co nejvíce... Teď už jsem cítila něco ledového po celém těle... Samozřejmě, taky že jsem byla ve vodě. Jackovu ruku jsem se snažila držet co nejpevněji, odvážila jsem se otevřít oči. Bylo to divné. Ve vodě byl ohromně velký proud, protože se potápěla loď. Kroutilo to s námi všemi. Ať jsem se snažila sebevíc, ve vteřině už jsem v dlani neměla Jackovu ruku. Pomalu mi začal docházet vzduch. Jack mě vzal za vestu a táhl mě na hladinu, vzpomněla jsem si co mi říkal Jack, mám kopat nohama. Vynořila jsem se. ,,Jacku!" křičela jsem. ,,Jacku!" na hladině samozřejmě vládl neuvěřitelný chaos. Všichni křičeli. Křičeli taky "obraťte čluny" a slyšela jsem taky píšťalku. Zmocňovala se mě panika. Co mám teď dělat? Co máme dělat my všichni? ,,Jacku!" křičela jsem jak nejvíce jsem mohla. ,,Jsem tady." připlaval ke mě Jack. ,,Jsem tady a vše bude dobré." políbil mě  na tvář. Vydechla jsem. ,,Jacku." chtělo se mi plakat, ale v tak ledové vodě to doopravdy nešlo. Cítíte se slabý, zuby vám drkotají, cítíte, jako by se vám zastavilo srdce a všechna krev zmrzla. ,,Teď musíme plavat, dobře?" jen jsem přikývla. ,,D-dobře, Bells. Tak-k plavej!" Jack začal plavat jako první, plaval co nejdál od ostatních. Plavala jsem za ním. Trvalo to asi dvě minuty, než jsme doplavali ke dveřím od skříně co tam volně plavaly. ,,Sem, Bello. Vylez si na to." ,,Dobře, Jacku." vydechla jsem. Byla jsem velmi slabá, ale i přesto jsem na to vylezla. ,,Teď ty." řekla jsem Jackovi. Jack zaváhal a pokusil se vylézt. Převrhlo se to. Tohle je zlé. ,,Omlouvám se, vylez znovu." vzal mě kolem pasu a pomohl mi vyškrábat se na dvířka od skříně. Lehla jsem si na břicho a Jack připlaval naproti mě. ,,Bude to dobrý." řekl. Dotkli jsme se čely. ,,Bude to dobrý." opakoval. Opět začal drkotat zuby. Když se hýbete, je to lepší. Ale když jste stále na jednou místě... O Jacka se bojím. ,,Najdi si něco." zašeptala jsem. ,,Ne, to je v pořádku. To se zvládne." snažil se na mě usmát. Nedaleko od nás byl muž z posádky, která pískal na píšťalku a volal "obraťte čluny". Taktéž už jsem začala drkotat zuby. ,,Č-čluny s-se pro ná-s v-vrátí, Bells. Vydrž je-ještě ch-chvíli." vzal mě za ruku a pevně ji stiskl. Všichni křičeli... Byla obrovská zima a já se cítila naprosto příšerně. Chvíli jsme jen tak mlčeli, slyšela jsem jen Jackovo drkotání zubů a rychlé vydechování. Dělalo se ticho. Ten muž z posádky nedaleko od nás už se třeba vůbec nehýbal. Dál už jsem se raději nedívala. Jednu ruku jsem si položila o desku a položila na ni hlavu. Za tu druhou jsem Jacka pevně držela. ,,Nějak to tady ztichlo..." vydechla jsem. ,,Po-potřebují p-pár mi-nut, ab-aby zor-zorganizovali člun-čluny. Ne-nevím j-jak ty, al-ale já mám v ú-úmyslu nap-sat lodní spol-společnosti o tomhle všem dost os-ostrej dopis." drkotal zuby. Vím, že mi chtěl zlepšit náladu. Přemáhavě se na mě usmál. Jack zavřel oči a opět rychle vydechoval. ,,Miluju tě... Jacku." šeptla jsem. Otevřel oči a zvedl hlavu. ,,To nedělej, Bell-Bells. Je-ještě není na čase se lou-loučit. Je-ještě n-ne. Chápeš m-mě?" a mou ruku více stiskl. ,,Je mi zima." zavřela jsem oči. To mi přišlo hloupé. Jack je ve vodě, já jsem alespoň na nějakých hloupých dveřích. On trpí víc. ,,Po-poslyš, Bells. Ur-určitě se z toho dosta-dostaneš. Budeš ži-žít dál, mít ho-hodně dětí a uv-uvidíš jak rost-rostou. Zem-zemřeš cob-coby stará dáma v tep- v teplé posteli a n-ne tady. Ne tad-tady a n-ne d- dnes. Roz-rozumíš mi?" chtělo se mi plakat, ale slzy mi netekly. Jen jsem tiše vzlykala. ,,Vy-vyhrát tu jízdenku, Bell-Bels, bylo t-to nej-nejlepší, co se m-mi kdy stalo. Sez-seznámil js-jsem se to-totiž s teb-tebou, víš? A za t-to jsem vděč-vděčný, Bello. Op-opravdu vel-velmi vděčný. Musíš... Musíš m-mi slíbit, že... Že pře-přežiješ, že s-se nevzd-nevzdáš a ať se sta-stane cok-cokoli, nik-nikdy neztra-tíš nad-naději, Bello. Sli-slib mi, že na to nik-nikdy nezap-nezapomeneš." stiskl mi ruku a já vzlykala ,,Slibuju." slíbila jsem. ,,Nik-nikdy mě neo-nepousť." opět zavřel oči. ,,Nikdy tě neopustím, Jacku. Nikdy tě neopustím." chvěl se mi hlas. Políbil mě na ruku, za kterou mě držel a velmi slabě se usmál. Úsměv jsem mu oplatila.  Položil si hlavu a nahlas vydechoval. Drkotal zuby... Obrátila jsem se na záda, pořád jsem mu držela ruku. Myslela jsem na to, co se tady stalo. Od 10.dubna po 14.dubna. Nenáviděla jsem svojí rodinu a teď ji chci zpět. Nevážila jsem si jich, teď za to nenávidím sebe samou. Co je teď asi s tatínkem? A co bude dál? Přijdou pro nás čluny, nebo nás nad nechají umrznout? Až teď jsem si uvědomila, že Titanic je pod námi. Slavná nepotopitelná loď snů je na dně Atlantiku. Loď snů to opravdu byla, ale všem teď došlo, že nepotopitelná opravdu není. Přemýšlela jsem o všem. I o bolestných věcech, při kterých jsem vždycky vzlykla. Jack mě pokaždé stiskl za ruku. O pár minut později jsem se zadívala na hvězdy a začala jsem si zpívat. ,,Come Josephin in my... my flying machine..." nešlo mluvit, dokázala jsem jen šeptat. ,,going up she goes... up.. she goes..." pokračovala jsem. V koutku oka jsem viděla nějakou záři. Zář baterky? Vydechla jsem, velmi slabě jsem otočila hlavu. Mé vlasy nějak podivně zachrastěly, mám je nejspíš tak trochu zmrzlé. A opravdu to byla baterka. Nedaleko ode mě plul člun, poznala jsem muže z posádky, který si svítí baterkou. Zavrtěla jsem rukou kterou jsem se držela Jacka. Nereagoval. Zkusila jsem to podruhé... Nic. ,,Jacku" šeptla jsem slabě a opět zavrtěla rukou. Jeho pouta co měl ještě na rukách mírně chrastěla. Zvedla jsem druhou ruku a pohladila ho po hřbetu jeho ruky. ,,Jacku." otočila jsem se k němu. ,,Jacku." zopakovala jsem. Podívala jsem se mu do obličeje. Měl zmrzlé vlasy, obočí taktéž a na řasách měl taky omrzliny. Vypadám snad stejně? ,,Jacku!" zkoušela jsem to. Nic, nereagoval. Zatřepala jsem jeho rukou ,,Jacku. Je tu člun, Jacku." a on nic. ,,Jacku." zkoušela jsem ještě. A pak jsem ztuhla. Ne! Nezvdala jsem se. Znovu jsem zavrtěla jeho rukou ,,Jacku!" zašeptala jsem, už mírně rozčileně. ,,Jacku." vydechla jsem. Zavrtěla jsem jeho rukou mnohem víc. ,,Jacku!" snažila jsem se rozčíleně zakřičet, ale ozval se jen chrapot. ,,Jacku." začala jsem vzlykat. ,,Je tu člun. Člun připlul." vzlykala jsem. Muži z posádky teď zrovna vytahovali pár lidí, co ještě přežili. Jack to nepřežil... Položila jsem si hlavu o desku a začala plakat. Slíbila jsem mu, že ho nikdy neopustím. On teď opustil mě. Je konec. Zavřela jsem oči a tiše plakala. Člun odplouval a já byla velmi zdrcená, smutná a naštvaná na všechno v tomle světě. Jeho ruku jsem držela stále... Říkala jsem si, že přeci nemůže být mrtvý. Že tady ještě jen nějaká naděje. Slíbil, že bude všechno v pořádku. Vzpomněla jsem si na má slova "neboj se... patříme k sobě." a Jack k tomu řekl "navždy". Opět mě zavalilo obrovské množství slz. Vzpomněla jsem si ještě na něco...  Já mu přeci slíbila, že přežiju, že se nevzdám a ať se stane cokoli, nikdy neztratím naději. Otevřela jsem oči.  ,,Vraťte se!" chtěla jsem křiknout, ale opět ten hloupý chrapot. Zvedla jsem hlavu. Volali něco jako "slyší mě někdo?" samozřejmě, že slyší, to vás nenapadne, že nám namrznou i hlasivky?!  ,,Vraťte se! Vraťte se!" říkala jsem pořád dokola. ,,Je tady někdo naživu?" volali opět. ,,Vraťte se!" řekla jsem a hlas se mi zlomil. Opět jsem začala plakat. ,,Vraťte se!" řekla jsem v pláči. ,,Haló! Slyší mě tady někdo?" volal muž z posádky. Ano, slyší, hlupáci! ,,Vraťte se." šeptla jsem. Podívala jsem se na Jacka, chtěla jsem pustit jeho ruku, ale šlo to dost těžko. Ruce nám k sobě tak trochu přimrzlli. Když se mi to povedlo, v pláči jsem ho políbila na hřbet ruky. ,,Nikdy tě neopustím. Já slibuju." hlas se mi zlomil a já jsem ho pustila. On se začal potápět v té samé poloze. Opět se spustily slzy a vzlykot. Teď musím být silná, vydechla jsem a skočila jsem do vody. Plavala jsem přímo k umrzlému muži z posádky, který měl v ústech píšťalku. Když jsem doplavala, píšťalku jsem si vzala a začala pískat. Všimli si mě a já pořád pískala. ,,Otočte člun!" křičel muž. Když dopluli, přestala jsem pískat ,,Jste statečná, slečno. Jste velmi statečná. Pojďte, pomůžu vám do člunu" řekl muž který svítil baterkou. Vzal mě za ruku a vytáhl mě. Ani nepotřeboval mou pomoc. V člunu byli jen tři lidé s dekou. Schoulila jsem se do klubíčka a oni mi dali deku a pod hlavu záchranou vestu. V duši jsem měla prázdno, byla jsem v šoku z toho celého co se dnes večer stalo. Z poloviny to byl můj nejkrásnější den v životě, a z té druhé poloviny největší katastrofa mého života. ,,Teď doplujeme k lodi Carpathia, vše bude v pořádku." vysvětlil nám muž z posádky. Vše bude v pořádku? Nic v pořádku není a taky nebude. Za tu dobu, co jsme pluli, jsem několikrát zaplakala a ten muž mě uklidňoval. Stále dokola říkal že bude vše v pořádku. Rozčílilo mě to, otočila jsem se k němu zády a on pochopil že mě má nechat být. Slzy mi tekly pocelou tu dobu, snažila jsem se nevydávat zvuky. Pak jsem zavřela oči a probudila se až když jsme byli u lodi Carpathia. ,,Jsme tady. Vytáhneme vás nahoru." slabě jsem přikývla. Vzal mě za ruku a vytáhl mě na nohy. ,,Teď půjdete po tomhle žebříku" ukázal na provazový žebřík ,,Pomůžeme vám." dodal. Deku jsem měla stále na sobě a ostatní mi pomáhali vyšplhat na loď. Když se povedlo, viděla jsem mnoho lidí. Hodně lidí z posádky a vonělo to tam čajem. Stejným čajem, který mi dělávala Alice ještě na Titaniku. Začala jsem se hroutit, ale zadržela mě jedna hosteska. Vzala mě kolem pasu ,,Už je to dobré, je to dobré." říkala. ,,Nic není dobré" zašeptala jsem a zavrtěla hlavou. Hodně lidí bylo v dece stejně jako já, pili čaj a ženy se ptaly na své muže, hodně lidí taky plakalo. Ty, kteří právě dopluli šli ve velké řadě a všichni se na ně dívali. Mezi těmi, co právě připluli jsem byla i já. Když jsem procházela, dávali na mě ještě jednu deku a nabízeli mi čaj. Já s nikým mluvit nechtěla. Muž z posádky mi dal čaj do ruky. Absolutně jsem nikoho nevnímala, zírala jsem pořád do stejného místa a s nikým nemluvila. Proč taky? Posadila jsem se na židli, a začala jsem usrkávat čaj. Začala jsem se probírat. Už jsem vnímala okolí a byla jsem jakžtakž smířená se současností. Přidělili nám kajuty a všichni jsme jen čekali, kdy připlujeme do New Yorku. Všichni nám teď dali pokoj aby jsme se uklidnili. Už nám zbývalo jen čekat. Čekat na rozřešení. Možná najdu svou rodinu... Možná tady někde je. Takhle jsem tam seděla až do večera a přemýšlela úplně o všem. Dokonce i když začalo pršet, a ostatní mě přemluvili ať jdu do kajuty, jsem tam zůstala. Když déšť polevil, všechny vyslali na venkovní palubu aby si zapsaly jména. Stoupla jsem si za zábradlí a sledovala jsem moře, než přijdu na řadu. Všichni se vzali deštníky, ale mě to bylo naprosto jedno. Najednou jsem před námi viděla sochu Svobody. Povzdychla jsem si při vzpomenutí na slova "až připlujeme, vystoupím s tebou". V přemýšlení mě vyrušil muž z posádky. ,,Prosím, jak se jmenujete, slečno?" ,,Rose." odpověděla jsem a podívala jsem se na nebe plné hvězd. To mi připomnělo Jacka. ,,Dawsonová." odpověděla jsem zasněně. ,,Děkuji, slečno." přikývl a odešel k dalším. 

,,Bells! Bello! Bellinko naše!" kdo to mohl být? Hlas mi byl velmi povědomý. Otočila jsem se, přede mnou jsem viděla utíkající, plakající matku spolu s tátou, Jasperem a Alice. Přiběhli ke mě. ,,Bellinko!" matka začala plakat  a silou mě objala. ,,Ahoj" zašeptala jsem. Také jsem ji objala. Přidal se k nám i otec, bratr i Alice. Opět jsem začala plakat. Vzpomněla jsem si na všechno... Během toho osudového večera se stalo plno věcí, na které nikdy nezapomenu a bude nás všechny pronásledovat celý život. Skončíme na psychiatrii? Bude naše rodina dělat, že se nic nestalo? Uvidíme. ,,Kde je Jack?" zeptal se Jasper. Řekl to takovým hlasem, kterým doufá, že přežil. Zavrtěla jsem hlavou. Snažila jsem se neplakat ještě víc... teď musím být silná. Teď Jack zůstane už jen... v mých vzpomínkách. Jasper ke mě přišel a pevně mě objal. Zabořila jsem mou hlavu do jeho mokrého saka. Všimla jsem si, že se matka hroutila k zemi, ale zadržel ji otec. Alice k nám přišla a poklépavala mi po rameni. ,,Dáme si teplý  čaj." navrhla. Zvedla jsem hlavu ,,Dobře" špitla jsem, Alice jsem objala a ona mi zašeptala do ucha, že ji to velmi mrzí. Otec mě vzal kolem ramen a vedl mě do kajuty. Kajuta nebyla zdaleka tak luxusní, jako na Titaniku. Matka mi připravila teplé oblečení, a já se oblékla. Když jsem si vysvlékala sako, ucítila jsem něco těžkého. Sáhla jsem do kapsy. Srdce oceánu! Vydechla jsem. Otec se na mě usmál a převzal si ho. ,,Nechceš nám povyprávět, co se stalo?" zeptal se Jasper. Na chvíli jsem zaváhala... Ale chtěla jsem to říct. Možná by se mi ulevilo. ,,V téhle chvíli se to rozhodně nehodí, Jazzi." řekla matka. ,,Ne, chci vám to povyprávět." zavrtěla jsem hlavou. ,,Určitě?" zeptal se otec. ,,Ano." šeptla jsem.  A začala jsem  od samého začátku, kdy jsem od rodiny utekla. Několikrát jsem vzlykla, ihned mě šla uklidňovat matka. Když jsem dovyprávěla konec, slzy mi tekly. Zvedla jsem hlavu a dívala se na ostatní. Jasper s otcem se na mě bolestně dívali, a matka s Alice si utíraly slzy. Slzy jsem si taktéž utřela. A pak už jsme o tom nikdy... Nikdy nemluvili. 

Epilog:

Bella s rodinou se nastěhovala do Ameriky. Její život už nebyl takový jako dřív... Změnilo se vše. Začala studovat na univerzitě, kde si také našla muže. Jasper se oženil s Alice. Bella o Jackovi už nikdy nemluvila. Neměla ani jeho fotku... Existoval jen v jejich vzpomínkách. Nikdy na něho nezapomněla a v hloubi duše věděla, že je stále zamilovaná a proto manželství neměla zrovna šťastné. O pár let později rodiče zemřeli, Bella měla dvě děti a snažila se vypadat šťastná, taktéž je naučila zpívat písničku "Come Josephin in my flying machine". Bella opravdu sledovala, jak její děti rostou a opravdu zemřela v teplé posteli, jako stará dáma. Její poslední slova byla ,,Nikdy tě neopustím. Já slibuji." . Ženské srdce je hluboký oceán plný tajemství. 

konec je úplně zlý, ale už jsem na to neměla trpělivost. Omlouvám se. :/

Áďa.