Katylove | Moje povídka: Titanik - plavba 1. třídou (6)

je to takový, trošku jiný příběh Jacka a Rose, akorát přenesen do povídky... no :D už s tím nic nenadělám, příští povídka  (jestli vůbec), bude z mojí hlavy... nic z filmů, nic :D I PROMISE! :) dejte pokračování v článku , kdyby jste si to chtěli přečíst. 

Dospěla jsem k názoru,  že za ním musím jít... Najít ho. Říct mu, co cítím. Říct mu, že jsem zamilovaná.

,,Omluvte mě." vstala jsem od stolu a vyšla na venkovní palubu. Když jsem vyšla, nevěděla jsem, kam mám jít. První mě napadlo, že bych snad měla jít do třetí třídy... To je hrozně daleko. Oh, pan Andrews. ,,Pane Andrewsi!" zavolala jsem a běžela za ním ,,Bello?" zeptal se s úsměvem. ,,Neviděl jste Jacka?" on se na mě nechápavě podíval. ,,Dawsona. Jacka Dawsona." řekla jsem velmi netrpělivě, obrátila jsem oči v sloup. ,, Byl s námi tenkrát na večeři, už si vzpomínáte?"  dodala jsem na vysvětlenou. ,,Ach ano, tenhle Jack. Ano, viděl jsem ho u přídi." ,,Mockrát děkuju!" a začala jsem běžet. Slyšela jsem za mnou pana Andrewse volat ,,Nemáte zač!". Když jsem doběhla k přídi, opravdu tam byl. Potichoučku jsem našlapovala k němu. ,,Ahoj, Jacku. Rozmyslela jsem si to... Říkali, že tady budeš." pousmála jsem se. Jack se ke mě otočil se zářivým úsměvem. ,,Pssst... Dej mi ruku." přišla jsem k němu a on mě chytil za ruku. ,,Zavři oči." zavřela jsem oči. ,,Pojď... Stoupni si sem. Drž se zábradlí. Zavři oči a hlavně se nedívej." ,,Nebudu." usmála jsem se. ,,Stoupni si na zábradlí." Cože? dobře, na to zábradlí jsem si stoupla. ,,Drž se... Drž se..." řekl staroslitvě, zasmála jsem se. ,,Důvěřuješ mi?" ,,Důvěřuji ti." přikývla jsem. Najednou mi Jack roztáhl ruce k upažení. ,,Dobře... Otevři oči." najednou jsem si pomyslela, že jsem ještě nic krásnějšího neviděla. Předemnou bylo jen moře... Nic víc. Byl to krásný pocit. ,,Já letím... Jacku!" vydechla jsem. Byla jsem ohromená, vážně jsem se cítila, jako bych letěla. Jack mě vzal okolo pasu. ,,Come Josephin in my flying machine... going up she goes, up she goes..." se smíchem začal zpívat. Málem bych zapomněla, naše písnička. Taky jsem se zasmála. Dále už jsme se jen tak kochali krajinou... Najednou jsem se mu dlouze podívala do obličeje a on mě políbil... Podruhé... Potřetí... Počtvrté... Oba jsme se ponořili do překrásných polibků a mě bylo na omdlení. Pak jsme se jen zasmáli, chytili se za ruce a běželi. Oba jsme nevěděli kam vlastně...  Já ho prostě vzala do první třídy a bylo mi naprosto jedno, že je to zakázáno. Běželi jsme chodbou do mé kajuty. ,,Ujišťuji tě, že to je vhodné." zasmála jsem se udýchaně. On se začal rozhlížet. ,,No teda" zasmál se. ,,Máš vkus." usmál se a přešel k obrazům, které jsem si vystavila. ,,Jak by taky ne." zasmála jsem se. ,,Jsou neuvěřitelné..." vydechla jsem.  Ty obrazy vidím už poněkolikáté v životě, a stejně nad nimi stále ohromeně stojím a obdivuji je. ,,Jacku?" zeptala jsem se. ,,Ano?" podíval se mi do očí a já... Se zasekla. ,,No...ehm..." vydechla jsem. Musel na mě být vážně legrační pohled... Už jsem musela být červená, jako rajské jablíčko. ,,Počkej, prosím."  ,,Dobře." zasmál se. Šla jsem do vedlejší kajuty, kde rodiče samozřejmě nebyli. Už se museli příjemně "bavit" na večeři s fajnovkama. Odemkla jsem sejf a vzala Srdce oceánu, který už v naší rodině putuje velmi dlouho... Teď ho mám já. Později ho bude mít třeba má dcera... a ta ho předá zase té své... Nad touhle myšlenkou jsem se zářivě usmála. Vrátila jsem se zpět do mé kajuty, kde Jack čekal. Podala jsem mu krabičku, kde ležel diamant. Tázavě se na mě podíval. ,,Koukni na to." on krabičku otevřel a vyvalil oči. Vzal Srdce oceánu do rukou a prohlížel si ho ze všech úhlů. ,,Páni. Safír?" ,,Ne, diamant. Dědí se v naší rodiče už... dlouho." přikývla jsem a nadechla se. ,,Jacku. Chci abys mě namaloval jako ty dívky... S tímhle na krku..." ,,Dobře." usmál se Jack. ,,Jen s tímhle..." podívala jsem se na něj. Cítila jsem, že hořím. On hořel taky... ,,Dobře." vydechl. ,,Dobře." přikývla jsem rozhodně. ,,Tak, ehm, zatím." uchichtla jsem se a šla do koupelny... Vytáhla jsem sponu z vlasů, sundala si šaty a šperky a oblékla jsem si saténový župan. Dobře... dobře... jen se uklidni. Chceš to? Chceš. Chceš s ním žít? Chceš.  Tak co řešíš? Pravidelně jsem vydýchavala. Cítila jsem, že začínám panikařit. Až teď jsem si uvědomila že před ním budu úplně nahá... Najednou jsem začala přemýšlet, jestli mám utéct. Ach ne, jsem pitomá. Jak nad tím sakra můžu přemýšlet? Uh, naposledy jsem zhluboka vydechla. ,,Nebuď srab." řekla jsem na sebe do zrcadla. Otočila jsem se ke dveřím a vyšla z koupelny. Jack už byl uvelebený v křesle se svým skicákem a několika tužkami v pouzdře. Před ním byl můj gauč. Uchichtla jsem se. On také. Dobře. Ehm... ,,To poslední, co chci, je výkres, na kterém budu vypadat jako porcelánová panenka." on se pokřiveně usmál. Sundala jsem si župan, šlo slyšet jen tikání hodin. Bylo to... trapné. ,,Ehm. Dobře. Lehni si do křesla... totiž na postel... ehm, na gauč." zavrtěl nad sebou hlavou. Lehla jsem si ,,řekni mi jak..." zamumlala jsem. ,,Tu ruku nech tak jak si měla... Přesně tak... A tu druhou... Dej k obličeji, jo. Nehýbej se a dívej se pořád na mě." já jen přikývla. A začalo to. Nebudu vám popisovat co se celou tu dobu dělo... On mě prostě maloval, a já ho pocelou tu dobu sledovala. Myslím, že jsem se celou dobu červenala. Několikrát za tu dobu, jsem se musela zasmát, bylo to docela trapné. Šla slyšet jen tužka a naše... ehm, nedá se říct pravidelné... dýchání. Mě srdce celou tu dobu tlouklo jako o závod. Jack mě i párkrát okřikl, samozřejmě že jen pobaveně... Byl u toho až legračně vážný. Ještě jsem ho neviděla se takhle soustředit. ,,Hotovo." vzal kresbu před sebe a prohlížel si ji. Já se zářivě usmála, oblékla jsem si župan a šla jsem k němu. Vydechla jsem. ,,Nevím co k tomu mám říct. Děkuju." vydechla jsem. ,,Neděkuj" zavrtěl hlavou a políbil mě. Zasmála jsem se, vesela jsem přeběhla místnost, sundala si diamant z krku a uzavřela ho do sejfu. Hned potom jsem se převlékla do mých oblíbených šatů a mou kresbu jsem si dala pod polštář. ,,Sluší ti to." usmál se Jack,  já se na něho usmála a užuž jsem chtěla poděkat, když v tom jsem slyšela zavření dveří. ,,Kruci!" vzala jsem ho za ruku a rychlým krokem jsem ho vzala ke dveřím "nouzový východ". ,,Bello!" slyšela jsem zakřičet. Ale to nebyl otec ani matka... Ani Jasper a dokonce to nebyla ani Alice. Nejspíš pokojský otce a matky. Matka ho určitě poslala mě zkontrolat, protože už mě "dlouho" neviděla. Ach proboha... ,,Pojďme!" zasmála jsem se. Jack otevřel dveře a vyšli jsme na chodbu, stále jsme šli rychlým krokem. Když jsem se za sebe podívala, opravdu to byl pokojský otce a matky. McElen, no jasný. On se na mě podíval tím svým přísným výrazem a já se na něho zašklebila. ,,Pojď!" zasmála jsem se a začala jsem s Jackem utíkat. Seběhli jsme schodiště, kde se to samozřejmě hemžilo lidmi. Bylo těsně po večeři. ,,Počkejte, počkejte!" zakřičel Jack na ty, kteří vozili lidi výtahem. ,,Rychle, rychle!" vběhli jsme do výtahu a rychle za sebou zavřeli. Když se výtah spouštěl dolů, viděla jsem nad námi McElena který se na nás vražedně díval, já mu jen pobaveně zamávala, Jack se smál. Když jsme vyšli z výtahu na palubu E, narazili jsme na jedno pána, určitě z první třídy ,,promiňte" zamumlali jsme oba. On se na nás tak vražedně díval a asi za tři vteřiny jsme s Jackem vybouchli smíchy a opět se rozběhli, sešli  schody a byli o patro níže. Už jsme jen vyčkávali kdy přijde McElen, a jestli vůbec... Možná nás už ztratil. Stále jsme se hrozně smáli. ,,Vypadá jako policajt" zachechtal se. ,,myslím že byl!" zasmála jsem se. ,,Je to pokojský otce a matky..." zavrtěla jsem hlavou ,,neuvěřitelný prudič. Vždy mě pronásledoval, ať jsem šla kamkoliv... Neměla jsem ani chvíli soukromý." zamračila jsem se nad jednou vzpomínkou. ,,Dokonce mi vstoupil i do koupelny!" řekla jsem. Jack se zasmál, vzal mě za ruku, přitáhl si mě k němu a vyhladil mi rozzlobenou vrásku mezi obočím, která se u mě vyskytuje často. Najednou se zadíval na dveře, kde byla dvě kulatá okýnka. ,,Zatraceně!" zakřičel ,,Pojď!" o tři metry dále byla vlevo ulička kde byli dvoje dveře. Vyzkoušel jedny, zamčené. ,,Teď se modli!" zamumlal, zkusil ty druhé - odemčeno! ,,Sem!" zasmál se Jack. V rychlosti jsme vešli do dveří... Myslím, že pod námi byla kotelna. Byl tam hrozný rachot.  ,,A co teď?" zařvala jsem pobaveně. ,,Cože?" taky zařval. ,,Víš co?" zasmál se. Skočil do té velké díry v podlaze ze které šel slyšet ten velký randál a taky kouř. Když skočil, skočila jsem za ním. Opravdu to byla kotelna... ,,přilož víc do prvního kotle!" řval jeden muž. A pak přešel k nám ,,kde jste se tu vy dva vzali? Je to velmi nebezpečné!" popadla jsem Jacka za košili a běželi jsme dále ,,Stůjte!" zařval ještě jednou.  Já běžela jako první, bylo tam hodně mužů kteří byli všude hrozně černí a spocení jakbysmet. ,,Dělejte dál! Nás si nevšimejte! Vedete si dobře, pracujte!" zakřičel se smíchem Jack. Když jsme doběhli do uličky, kde už nikdo nebyl, Jack mě zastavil a přitáhl si mě k sobě. Usmál se a velmi dlouze mě políbil. Já jeho... On mě... A tak to šlo pořád dokola. V bříšku mi létali motýlci a v hlavě jsem cítila zmatek, přesto jsem cítila nádherný pocit. Když jsme přestali, zářivě jsme se na sebe usmáli a běželi dál. Už si nepamatuji jakou cestou jsme se dostali zpět... Ale jako naše další zastávka byla... nevím? Bylo tam mnoho zavazadel, byla obrovská zima a také tam byli auta. Bylo tam i to naše auto... ,,Ehm ehm." odkašlala jsem si, tak jako to dělají nějaké fifleny, když něco chtějí, znáte to, ne? Jack se zasmál, vzal mě za ruku a posadil do auta. ,,Děkuji." přikývla jsem. On se posadil do auta, zatroubil a já otevřela okýnko. ,,Kam to bude, slečno?" řekl pobaveně. Já se rozesmála. ,,Třeba... Ke hvězdám." pošeptala jsem mu do ucha a vtáhla ho dovnitř. Opět začalo  to nekonečná dívání se do tváří a proplétávání prstů...  ,,Jsi nervózní?" zeptal se. ,,Ne." zavrtěla jsem hlavou. Usmál se. Položila jsem mu hlavu na rameno. ,,Dotýkej se mě, Jacku..." zamumlala jsem. Podívala jsem se mu do obličeje. On se na mě tázavě podíval. ,,Neboj se." zašeptala jsem. ,,Patříme k sobě." Najednou mě přemohla pravda mých slov. Tento okamžik byl tak dokonalý... Tak správný, že o něm nemělo cenu pochybovat. Ovinul paže kolem mě a přitiskl si mě k sobě. Přitáhl si mé rty ke svým. ,,Navždy." přikývl. Poddal se polibkům a začalo to... Celou tu dobu jsem měla pocit, jako by ve mě kolovala elektřina. Bylo to... na to ani nejsou slova.  Když bylo po všem, mlčeli jsme. Položila jsem si jeho hlavu na mou hruď a asi deset minut jsme jen tak leželi a přemýšleli... ,,Je mi zima." zašeptala jsem. ,,Tak půjdeme?" zeptal se s úsměvem. ,,Půjdeme." přikývla jsem. Když jsme se oblékli, otevřeli jsme dveře  o několik metrů dál a najednou jsme byli venku. Jen tak jsme se smáli a křičeli. Bylo nám fajn. Oba jsme se přitáhli k sobě a nastalo to, co už všichni známe. Nekonečné dívání se do očí. Vydechla jsem. ,,Až připlujeme... Tak odejdu s tebou." řekla jsem odhodlaně. ,,To je šílený." usmál se zářivě Jack. ,,Já vím" zasmála jsem se ,,nedává to smysl, proto tomu věřím... Navždy, pamatuješ?" usmála jsem se, on mě obejmul. ,,Pamatuju." vydechl. Stáli jsme v té zimě malou chvíli, ovšem mě to připadala jako celá věčnost. Hned po té nastal obrovský zmatek. Zvonění zvonku... hned při nastoupení do lodi osudového 10. dubna nám říkali, že když ve Vraním hnízdě zazvoní tenhle zvonek, je to poplach. Oba  jsme se rozhlíželi, co by se asi mohlo dít... V blízkosti jsme byli jen my a pár lidí nejspíše z třetí třídy. Jinak nikdo... Většina lidí to určitě neslyšela. ,,Co se děje?" zamumlala jsem vystrašeně. Posádka hodně často volala ,,ledovec přímo před námi!" nebo ,,docela vlevo!". I Jack se docela vystrašeně tvářil. Teď už se loď šíleným způsobem otřásla. Obejmula jsem ho a najednou byl vedle nás obrovský ledovec. Kousky z ledovce začali padat do lodě. ,,Zpátky!" zařval Jack a stáhl mě dozadu. ,,Ledovec?" šeptla jsem si pro sebe. Jack a ostatní lidé, co tam byli se šli podívat k okraji. Běžela jsem za nimi. Všude byli kousky ledu a byla šílená zima. Jeden kousek jsem si vzala do ruky. ,,No... to byla podívaná" vydechl Jack. ,,Narazili jsme?" ,,Ne, myslím že jsme se mu těsně vyhnuli. Jinak by to bylo... zlé." pokrčil rameny. Jack se příliš nakláněl a abych uvolnila atmosféru, dala jsem mu kousek ledu za krk. ,,Uaaaah" zakřičel, já se začala smát. ,,Ty jedna" řekl se smíchem Jack. ,,Půjdeš přes palubu!" zasmál se, vzal mě kolem pasu a naklonil mě přes okraj. ,,Jacku, ne" smála jsem se. ,,To bych neudělal." se smíchem mě vrátil zpět. Děti z třetí třídy si kopaly s kusem ledu, nebo si s ním házely. Dospělí se pořád nakláněli z lodi a pátrali. Šli jsme po schodech nahoru do první třídy. ,,V kotelně je dva a půl metru vody a nákladní prostor vypadá hůř, je zprohýbaný dovnitř." řekl někdo z posádky. ,,Jde to podepřít?" zeptal se kapitán Smith. ,,Ne dokud je tam voda." zavrtěl hlavou muž z posádky. ,,Viděl jste už sklad pošty?" přiběhl k nim pan Andrews. ,,Ne, je už zatopený, pane." a sešli po schodech dolů, kde byli kusy ledu. ,,Tak to je zlý." vydechl Jack. Vystrašeně jsem se na něj podívala. ,,Řeknu to rodině." zamumlala jsem. ,,Dobře." a vydali jsme se do kajuty. Na začátku chodby na nás už čekal McElen. ,,jen mě vem za ruku." šeptla jsem směrem k Jackovi. ,,Hledali jsme vás, slečno." řekl nám McElen. Úplně jsem ho ignorovala. Uh, tak do toho. Když jsme vešli do kajuty, byli tam snad úplně všichni. Matka, otec, Jasper, Alice a někteří z posádky. Jasper s Alice se na posteli drželi za ruce, matka byla ještě v pyžamu a pila čaj. Otec kouřil cigaretu a muži z posádky si prohlíželi Jackovi kresby. Zatraceně, nechal se tu Jackův skicák. ,,Ehm...Stalo se něco vážného..." spustila jsem. ,,Ano to stalo, Isabell. Co má znamenat ta kresba a... On?" řekl otec a ukázal na Jacka.  ,,Řekli jsme si přeci že se musíš zasnoubit v Americe. Tenhle muž pro tebe není vhodný..." podíval se na mě soucitně. ,,Otče, já ho ale..." nedopověděla jsem to a už začal mluvit McElen. ,,už jsem to pochopil, ty s ním nechceš být? A ta kresba... donutil tě, viď?" řekl tím svým slizkým přízvukem. ,,Cože?" okřikla jsem ho. Co to zatraceně dělá? Jak tohle může vůbec říct? ,,Nicholasi..." zašeptala matka. ,,Nechte mě to dopovědět, madam. Říkám pravdu. Pochybuji že by si Isabell začala s někým... takovým!" Co se to stalo s otcem, proč ho nějak neokřikne? V mé hlavě bylo několik otazníků -  Proč ho nepřerušil? A proč se do toho zatraceně pletl McElen?! Tohle jsem nechápala. ,,Otče?" vydechla jsem. ,,Bude to v pořádku, Isabell. Už od něho budeš mít pokoj..." řekl znovu McElen. Podívala jsem se na Jacka. Myslím, že si myslel to samé jako já. ,,To je směšné..." řekl Jack. ,,Směšné?" zeptal se posměšně McElen. ,,Zavřete někde toho chlapce..." Otec zavrtěl hlavou a dal si hlavu do dlaní. Vypadalo to, že už chce mít klid a tohle je správné řešení jak to přestat řešit a jít už spát. ,,Cože?!?! Ne to ne! Chci s Jackem žít, nic z toho není pravda! Tati, PROČ něco neuděláš?!" začala jsem panikařit. Dívala jsem se na něj když v tom už byla posádka u Jacka a dali mu pouta. ,,Matko?!" podívala jsem se na ní. Ona se na mě soucitně podívala, jakože s tím nemůže nic dělat... ,,To snad nemyslíte vážně! Ne, ne!" křičela jsem. ,,Už se budeš mít dobře." McElen mi položil ruku na rameno. ,,Nech mě být, pitomče!" a má ruka letěla přímo k jeho tváři. Udělalo to velké "plesk". McElen si dal dlaň na svou červenou tvář a zašeptal směrem ke mě, že jsem malá mrcha. ,,Isabell!" okřikl mě otec. ,,Nic jiného si nezaslouží, otče! Co to s vámi zatraceně je?!" podívala jsem se na Jaspera který měl hlavu v dlaních a Alice tekly slzy. Já se taktéž rozplakala... ,,To mi přece nemůžete udělat." zlomil se mi hlas. ,,No tak už s ním běžte!" křikl McElen. Jack se jim smýkal ať ho pustí ,,Bello! Bello! Pusťte mě! Jste blázen, McElene. Jste blázen!" a už ho tahali na chodbu. ,,Tati, prosím tě! Prosím, tati. Prosím!" naléhala jsem. Ale on už spal... Kruci, je tohle vůbec možné? Tohle je nějaký špatný sen. Chytila jsem Jacka za ruku a ve vteřině už byla jeho ruka pryč. Už zašli... zachvíli už bude někde zavřený... Já bez něho, on beze mě. ,,Mami..." vzlykala jsem. ,,Beruško, nemůžu s tím nic dělat. McElen - i když je to jen obyčejný pokojský, má velkou moc, všichni mu na jeho slova skočí. Všichni. Kdyby jsme mu odporovali, byl by s námi konec, víš. Všechny peníze by byli pryč... Vše by bylo pryč." matce stekla slza. ,,Nějak se to zvládne. Dostaneme ho od tamtuď. Slibuji ti to." a obejmula mě. Mě už slzy tekly proudem... Vážně jsem se cítila jako ve špatném snu. Najednou někdo zaklepal na dveře a vešli tři lidi z posádky ,,Madam, vemte rodinu a laskavě si oblékněte záchranné vesty. Sraz je na člunové palubě." ,,prosím?" zeptala se matka. ,,Co se děje?" zeptala se. Vydechla jsem... Já nejspíš vím, co se děje. ,,Je to příkaz kapitána. Oblékněte se teple, dnes je venku poněkud zima... A nestrachujte se, jde jen o předběžné opatření." vysvětlil muž z posádky. Aha, předběžné opatření? Uvidíme. Sešli jsme schodiště, kde bylo velmi dost lidí. Jako obvykle hrála hudba a nabízela se brandy. ,,Zatracení angličani." zabouřil otec. ,,Samé hloupé předpisy...  obléknou nás do vest a ani nás nenechají vyspat." ,,Není žádný důvod být hrubý, Alberte." matka i otec už měli vesty na sobě, já s Jasperem a Alicí jsme si je ještě neoblékli. Viděla jsem procházet pana Andrewse... šla jsem k němu. ,,Pane Andrewsi?" poklapala jsem mu na rameno a on se ke mě tázavě otočil. ,,Viděla jsem ten ledovec a vidím vám to na očích. Řekněte mi, prosím, pravdu." dal obě své ruce na mé ramena. ,,Loď... se potápí." přikývl. ,,Určitě?" šeptla jsem nevěřícně. ,,Ano. Asi za hodinu bude vše tohle... Na dně Atlantiku." dala jsem si ruku před pusu. Jasper to slyšel. ,,Co?" také se zeptal s tou velkou nevěřícností v hlase. ,,Řekněte to svým známým, nechci vyvolávat paniku. Nastupte do člunu. A to rychle. Moc rychle." řekl pan Andrews. ,, Snad si vzpomínáte, co jsem říkal o člunech." obrátil se na mě. ,,Ano" vydechla jsem ,,Je to jasné..." řekla jsem. Pan Andrews přikývl a odešel. ,,Proboha." šeptl bratr. ,,To mi povídej." zavrtěla jsem nevěřícně hlavou. ,,Řekneš to rodičům ty, nebo já?" zeptal se. ,,Řekni to ty, prosím tě." ,,No... tak dobře." pokrčil rameny. ,,Díky." položila jsem mu ruku na rameno. Rodiče to vzali nějak podobně, jako jsem to vzala já. Nevěřícné "co?" a vystřelení dlaně před ústa. ,,Musíme ke člunům." ujasnil to Jasper, zlehka se pousmál na Alice a vzal ji za ruku... A tak jsme šli. Už se spouštěl první člun a bylo tam mnoho lidí. Otec nás procpal mezi první... Ve člunech byli jen ženy a děti. Po mužích ani stopa. Většina žen vzlykaly a chytaly se za ruce se svými manželi. ,,A budou čluny rozděleny taky podle tříd? Jen doufám že nejsou moc přeplněné" zavolala jedna žena. Z první třídy, samozřejmě. ,,Proboha, Katelyn. Sklapni! Copak to nechápeš?! Voda je ledová a člunů je tu málo, stačí jen tak pro polovinu! Polovina lidí tu umře!" křikla na ní moje matka. Otec ji dal ruku na rameno. ,,Nerozčiluj se, Pauline." zavrtěl hlavou nad tou ženou. Podívala jsem se kolem sebe, a viděla McElena. Šel si stoupnout za otcem. Ve člunu už byla i paní Brownová a volala na mou matku ,,Pojďte, Pauline, pojďte k nám. Jsou tu volná místa" moje matka zaváhala. Podívala se na otce. ,,Alberte..." a začaly ji stékat slzy. ,,Miluju tě." zašeptal otec. ,,Jen běž. Já to zvládnu. Ještě se uvidíme. Slibuji ti to, Pauline." ,,Já nepůjdu..." zavzlykala matka. Otec ji vzal kolem pasu a posadil ji do člunu. ,,Alberte!" ,,Jsi pořád stejně tvrdohlavá, Pauline." zavrtěl nad ní smutně hlavou. ,,Jaspere, teď ty."  řekl otec. Jasper ho chlapsky obejmul. ,,Uvidíme se." zasliboval znovu otec. ,,Sbohem." šeptl Jasper. ,,Alice, ty jdi taky." Alice se otce smutně usmála. ,,A kdepak je Isabell?" ohlédl se otec. ,,Oh, tak tady jsi." usmál se na mě skleskle. ,,Nastup do člunu."  a já se jen dívala. Nechtěla jsem nastoupit... Co bude s Jackem? Co bude s tátou? Byla malá pravděpodobnost, že by to přežili. Žen a dětí je tu spousta... ,,Ne." zašeptala jsem a začala couvat. ,,Bello, nedělej hlouposti. Pojď." řekl otec a nastavil mi ruku. Začala se mi motat hlava, slyšela jsem to od člena posádky který dával rozkaz na spouštění člunu, slyšela jsem to od bratra, slyšela jsem to od matky, slyšela jsem to i od Alice. ,,Bello!" řekla zvýšeným hlasem matka. ,,Sbohem." řekla jsem. A rychlým krokem jsem odešla... McElen ke mě přiběhl a trhavě mě vzal za paži. ,,Kam si myslíš, že jdeš, hm?!" ,,Ty na mě ani nešahej!" vyvlíkla jsem se mu a plivla mu do obličeje. Přesně tak, jak mě to naučil Jack. Začala jsem utíkat... uvědomovala jsem si, že jsem opustila rodinu. Nic jiného se dělat nedalo. Je tu ještě Jack. Určitě pochytíme nějaký jiný člun. Běžela jsem dovnitř, ke schodišti. Pak do chodby, kde jsme měli kajuty. ,,Pane Andrewsi!" volala jsem a najednou jsem ho viděla před sebou. ,,Pane Andrewsi, díky bohu." vydýchavala jsem. ,,Kdyby někoho zatkli, kam by ho odvedli?" zeptala jsem se netrpělivě. ,,Cože?" zavrtěl hlavou. ,,Vy musíte okamžitě do člunu, Bello!" řekl zvýšeným hlasem. ,,Ne! Najdu ho ať mi pomůžete nebo ne... Bez vás to ale potrvá." klesl mi hlas. ,,Ach jo, Bello. Jeďte výtahem až úplně dolů a vydejte se doleva chodbou pro posádku. Zahněte vpravo pak u schodů doleva a budete v dlouhé chodbě." ,,Mockrát děkuji, nějak to zkusím!" a začala jsem běžet dále. Musela jsem se vrátit zpátky ke schodišti, kde byl i výtah. Hemžilo se to tam lidmi, některé jsem i uhodila ,,dovolte, prosím!" vykřikla jsem a doběhla k výtahu. ,,Promiňte slečno, ale výtahy jsou uzavřené." vzala jsem ho za sako ,,Končím se zdvořilostí, zatraceně! Svezte mě dolů!" vykřikla jsem naštvaně, pak jsem ho zatáhla dovnitř. ,,Paluba E." řekla jsem mu a spustil výtah dolů. Když jsme dolů dojeli, spustila se hrozná voda. ,,Ježiši Kriste! Jedu zpátky nahoru, slečno. Jedu nahoru!" ,,Ne, ne!" žduchla jsem ho a otevřela dveře. ,,Slečno, vraťte se!"  když viděl, že se mnou je to zbytečné řekl: ,,Já jedu nahoru! Jedu zpátky!" a výtah se opravdu začal sunout nahoru. ,,Chodba... Chodba pro posádku." vydechla jsem. ,,Musím najít chodbu pro posádku... Tady." všimla jsem si nahoře velkým napsané "Jen pro personál". ,,Dobře." vydechla jsem. Nebylo moc lehké našlapovat ve vodě... Natož utíkat. Šla jsem přesně tak, jak mi to nařídil pan Andrews. K mému překvapení jsem si to pamatovala... ,,Jacku?! Jacku!" volala jsem. Už blikala i světla. ,,Můj bože..." šeptla jsem. ,,Jacku! Jacku!" zkoušela jsem to dál a snažila se utíkat přes chodbu. ,,Bello!" ozvalo se úplně na druhé straně. Zajásala jsem. ,,Jacku!" zakřičela jsem znovu. ,,Bello!" slyšela jsem křičet Jackův hlas... Utíkala jsem na druhou stranu a zkoušela otevírat všechny dveře, co tam byly. Jedny šli otevřít a on tam byl. S poutami, měl ruce přes trubku a bylo jasné, že se nemůže sám nějak osvobodit. ,,Jacku, bože Jacku!" řekla jsem s úlevou. ,,Bello!" řekl se stejnou úlevou jakou jsem měla v hlase já. ,,promiň, promiň je mi to líto! Tak líto!" klopýtala jsem k němu a políbila ho. ,,za co se omlouváš?" ,,nic jsem neudělala proto, aby tě pustili!" ,,ty za to nemůžeš, Bello. Poslyš. Teď musíš sehnat klíč, dobře?" usmál se na ně. ,,Zvládneme to." ,,Dobře." přikývla jsem odhodlaně a přešla ke skříňce, kde byli klíče.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ