Druhá kapitola  

UPOZORNĚNÍ: prosím vás, v téhle kapitole se objevují hlášky z Titanicu. A chci ještě upozornit že budu používat stejného muže jako ve filmu (i ten děj, je podobný) .. Jacka Dawsona :) bude to úplně ten samý jako ve filmu.... 

Po vybalení věcí a kompletně vybavené kajuty nás všechny na lodi čekal oběd. Já z toho nebyla nadšená, budou tam všichni úzkoprsí lidé z první třídy... Sedla jsem si na židli před stolečkem kde jsem měla spony, šperky, hygienické potřeby, parfémy, květiny a také zrcadlo. Najednou se ozvalo zaklepaní ,,Bello?" ,,Ano, jsem tady." Matka vešla a starostlivě se usmála. ,,Jsi v pořádku?" ,,Jsem v pořádku." ,,Líbí se ti tu alespoň trochu?" chvíli jsem nad tím přemýšlela... Loď je samozřejmě velmi krásná, i kajuty jsou povedené. Ale to prostředí mě netěší... Vždyť tady vás má každý za jaksi "vznešené", každý se o vás stará, každý vás obsluhuje, každý vám z principu otevírá dveře... Takový život se mi nelíbil. Ale to jsem matce nechtěla přiznat. ,,Ano, líbí se mi tu." snažila jsem se o upřímný úsměv i když to moc nešlo, doufám, že nepoznala jak se o to snažím. ,,Dobře," usmála se máma ,,tak se obleč a učeš se." ,,Ano, matko. Neboj." ihned co se po matce zavřeli dveře, chtělo se mi plakat. Slzy se mi podařily potlačit... Oblékla jsem si šaty, které jsem si na sebe brala pokaždé, když byl o trochu slavnostnější oběd. 

Vlasy jsem si zapletla co elegantního drdolu, nadechla se a vyšla z mé kajuty do té vedlejší, kde na mě čekala matka, otec i Jasper. ,,Můžeme vyrazit?" zeptal se otec ,,Myslím, že můžeme." přikývla matka. Vyšli jsme ven na chodbu, zamířili k výtahu a jeli do jídelny v první třídě. Když jsme dorazili, přisedl si k nám i pan Ismay, pan Andrews a Molly Brownová, matka ji neměla v lásce. ,,Je to ta největší pohybující se věc kterou kdy člověk v historii stvořil. A její stavitel, pan Andrews, ji celý navrhl od kýlu až nahoru." pověděl pan Ismay ,,No. Já ji sice stloukl dohromady ale vymyslel ji pan Ismay." pověděl pan Andrews a pokračoval - ,,V duchu viděl parník tak velmi impozantní a luxusní, že jeho vláda nebude nikdy nikým zpochybněna. A tak je tady. Přenesen do reality." mezi tím přišel číšník ,,Co si dáte, pane Ismayi?" ,,Lososa" ,,Dobře,pane."  a pak zase odešel. ,,Jsi tak krásná, Bello. Naposledy jsem tě viděla, když si měla deset let, vyrostla si do krásy. I Jasper je šikovný chlapec. Gratuluji Pauline a Alberte." Řekla Molly a já se jen začervenala. ,,Děkujeme" poděkovavala ostře matka. Otec se na Molly omluvně usmál. ,,Co si dáte vy, pane?" zeptal se číšník mého otce. ,,Pro celou rodinu hovězí svíčkovou." ,,Ano, pane." ,,Máte rádi svíčkovou, že ano, děti?" obrátila se na mě s Jasperem matka, já se jen ironicky usmála. Už ani jídlo si nemohu vybrat sama. Molly Brownová se zničeho nic zachechtala a zeptala se - ,,Vlastně... Kdo vymyslel jméno "Titanic"? To vy, Bruce?" obrátila se na pana Ismaye. ,,Vlastně ano. Chtěl jsem tím vyjádřit její velikost. Tím myslím, stabilitu, přepych a především sílu." pověděl pyšně pan Bruce Ismay. ,,Znáte pana Froyda, pane Ismayi? Jeho trefné názory na muže zaujaté velikostí by vás mohly zajímat" řekla jsem mu a vstala od stolu. Ostatní se potichu zachechtali. Kromě matky, otce a pana Ismaye. ,,Co to do tebe vjelo?" zašeptala rozzlobeně matka. ,,Má svou hlavu" slyšela jsem pobaveně šeptat paní Brownovou. ,,Omluvte mě." a odešla jsem dveřmi z jídelny na palubu... Potřebovala jsem na vzduch, tohle budu muset vydržet ještě hezkých pár dní. Asi o patro níž, na palubě, byli lidé z třetí třídy. Všichni vypadali šťastně, spokojeně... Jakoby měli úplně bezstarostný život. Položila jsem si ruce na zábradlí a jen tak pozorovala moře a poslouchala šumění vln, někdy jsem se očkem nakoukla na lidi tam dole. ,,Podívej se na ty delfíny, jak skáčou!" říkal jeden pán pravděpodobně své dceři, kterou měl v náruči. Musela jsem se usmát. Postřehla jsem ale i muže, co se na mě díval se skicákem a tužkou v ruce. Byl asi stejně starý jako já, ale nebyl pro mě nijak zajímavý, a tak jsem odvrátila hlavu. Zvědavost mě přemohla, tak jsem se tam znovu podívala. Najednou byl u mě naštvaný otec ,,Isabell, vrať se do jídelny." ,,Nemám hlad." odsekla jsem ,,Prosímtě, Bello. Se vší slušností se tam vrať... " Vážně řekl Bello? ,,Nechci s tvou matkou vypadat, že jsme tě nevychovali." pokračoval, já jsem na něj jen naštvaně pohlédla a vrátila se do jídelny. V dalších pár okamžicích jsme poobědvali. Rodiče a ostatní co u stolu seděli (kromě bratra) probírali Titanic, chechtali se a mě vše tohle lezlo na nervy, proto jsem od stolu vstala. ,,Matko, otče, dovolte abych se vrátila do kajuty. Pane Andrewsi, pane Ismayi, paní Brownová, bylo mi potěšením s vámi dnes poobědvat." řekla jsem s přehnanou zdvořilostí. Matka s otcem, i Jasper, se na mě překvapeně usmáli. Já se neupřímně usmála a odešla k výtahu. V kajutě jsem si rozspustila vlasy, sundala si ten prokletý korzet který mi nařizuje být narovnaná a šla si lehnout. Ponořila jsem se do myšlenek a zachvíli jsem usnula... Najednou mě probudil křik a klepání na dveře ,,Bello! Bello!" cože? jak dlouho jsem asi spala? ,,Už jdu, už jdu!" zamručela jsem, vyskočila z postele a šla otevřít matce. Matka netrpělivě vešla do místnosti ,,Copak ty jsi neslyšela trubku? Bylo ohlášení večeře! Bude to absolutně nevychované, když příjdeme pozdě. No tak šup, oblékni se." A šlo to tak jako vždy... Oblékání, česání, společný příchod do jídelny. V jídelně to bylo taky jako vždycky. Viděla jsem celý svůj život před sebou. Nekočná řada oslav a plesů, jachty a pólo. Pořád stejní úzkoprsí lidé. A ty stejné nesmyslné tlachy. Cítila jsem se, jako bych stála nad hlubokou propastí a neměla nikoho, kdo by mě zadržel, nikoho kdo by mě měl rád, nebo si mě vůbec všiml. 

Přesně tak :D druhá kapitola se neposunula vpřed... ale je to teprve druhá kapitola... v třetí kapitole, kterou začnu psát teď, už by se to mělo rozjet.., ale co, stejně to nikdo nečte :D já si to píšu pro radost a tak nějak i z nudy :)

 Ahoj lidi. Dneska zase nejsem ve škole :/ probudila jsem se,  a cítila se hodně slabá a hrozně polámaná. Taky jsem přes noc dost kašlala, tak mě máma nechala doma. A jelikož se dost nudím, tak vám napíši takovou povídku. Jelikož se zajímám o Titanic, tak v mé hlavě něco bliklo. No jasně! napíšu povídku o plavbě první třídou... Upozorňuji, že si v některých částích povídky vypůjčím třeba nějaké hlášky z filmu nebo i jména z některých filmů, i ten děj z filmu bude podobný... takže se omlouvám a doufám že  mě nebudete považovat za nějakou kopírku... Já se vždy musím inspirovat jinak bych to prostě  nenapsala :D  takže...  jdu na to... a přeji pěkné čtení.

Vaše Adél

Byl konec března 1912. Byla jsem ve svém pokoji a česala si svoje dlouhé hnědé vlasy. Už jsem byla připravená jít spát když v tom maminka zavolala ,,Bello! Jaspere!" Co asi tak chtěla? Sešla jsem naše velké schodiště a šla do obývacího pokoje. ,,Co se děje, matko?" zeptal se můj mladší bratr Jasper, já jen přikývla. ,,Máme pro vás s otcem velkou novinku!" otec přikývl a pokračoval: ,,Stěhujeme se do Ameriky! V Anglii panuje bída a nejspíše bychom si tady moc  dlouho s pěnezi nevystačili..." Tomu jsem nerozuměla. Naše rodina je přeci bohatá (vážně jsem to nerada přiznávala) a ostatní nás považovali za jaksi "vznešené"... Neměla jsem tento život ráda, chci zůstat v Anglii! ,,Oh, dobře. No, a... Jak se tam chcete dopravit?" zeptala jsem se. Jasper k tomu neměl žádné výtky, jak jinak. Byl to jeho sen žít v Americe a vydělávat si, jemu se tenhle život líbil. - ,,Úžasné! Já to věděl! Kdy se chcete přestěhovat?" ,,Jsme velmi rádi že s tím nemáte žádný problém." řekla matka a já si povzdychla, otec si toho všiml. ,,Isabell, bude to skvělé, uvidíš. Budeš mít i více možností ke studiu!" pověděl mi otec ,,Ach, skvělé..." zamumlala jsem, v tu chvíli jsem ignorovala že mi řekl Isabell. ,,Zvykneš si" řekla mi matka a povzbudivě se usmála. ,,Ty máš vždy nějaký problém, sestro!" Vyštěkl na mě Jasper. ,,Klid, děti! Klid!" okřikl nás otec ,,Takže," pokračoval táta ,,s vaší matkou jsme tak přemýšleli... No. Zkrátka, poplujeme... Dne 10. dubna." Ten datum jsem znala... z novin, ale teď si nemůžu vzpomenout co se chystalo na 10.dubna... My poplujeme?! ,,Alberte, ty vše tak natahuješ! Děti, poplujeme nepotopitelnou lodí snů..." ,,Poplujeme Titanicem!" dodal s velkým nadšením otec. Se mnou to trhlo. Nepotopitelná loď snů? Spíše otrocká loď! Bože můj... Ne, já nechci. To znamená že poplujeme první třídou když jsme tak "vznešeně bohatá" rodina. ,,Popluje skoro celá naše rodina." dodal s úsměvem otec. Cože?! Celá naše rodina? Už jsem nesnášela celodenní výlety nebo oslavy s těmi úzkoprsými lidmi. Teď s nimi budu muset přežít několik dnů... Matka, otec i Jasper se šťastně usmívali a v mojí hlavě znělo "za trest, za trest, za trest..." a "peklo... peklo...peklo..." 

Ani jsem nenadála a přišel "velký den". 10.dubna 1912, velký den pro celé lidstvo, jak říkal otec. Den, kdy se nám splní všechny naše sny, říkávala matka. Cítila jsem se jako v provazech. Ten den, když jsme měli všechno sbaleno, nás auto odvezlo do Southamptonu. 

Když jsme dojeli do přístavu, celá má rodina se na tu loď dívala s otevřenou pusou a obdivem. Musela jsem uznat že je opravdu dost veliká... ,,Tak tohle je ta nepotopitelná loď snů." řekla s velkým obdivem matka. ,,No jistě, ani Bůh by ji nedokázal potopit!" Řekl otec a usmál se. ,,Senzace!" vykřikl Jasper ,,Jaspere, dávej pozor ať se nestratíš." matka se starostlivě obrátila na Jaspera a pak na mě. Povzbudivě se usmála a já se též snažila o úsměv. ,,Proč je kolem ní takový povyk..." zašeptala jsem a zavrtěla hlavou, to ale uslyšel otec. ,,Výtky můžeš mít k čemukoli, Isabell. Ale k této lodi ne." usmál se a dal mi pusu na tvář. ,,Otče, kolikrát ti mám říkat, aby si mi neříkal Isabell?" ,,Ale vždyť se tak jmenuješ, zlato." zavrtěla jsem hlavou a zasmála se. Po dlouhé době. Šla jsem dozadu, ke kufru od auta abych si vzala svá zavazadla, v tom mě ale zastavil jeden pán. ,,Já to vezmu, slečno." No jistě. Plavba první třídou, teď se o mě bude každý starat. Ach jo. Otec k nám přišel a řekl ,,Zavazadla do kajuty B-57 v první třídě, prosím" ,,Samozřejmě, pane." otec se usmál. ,,Pauline, myslím že už můžeme jít do naší kajuty." řekl otec matce. ,,Jistě. Bello, Jaspere, jdeme. A ať se nestratíte!" Bylo mi sedmnáct, a já měla pocit že se ke mě všichni chovají jako k malému dítěti. Když jsme vyšli nahoru ke dvířkám po takovém můstku, čekal nás tam jeden pán z posádky ,,Lístky, prosím." ,,Jistě" řekla s úsměvem matka a podala mu čtyři lístky. Pan kývl, ,,Dobře, vítáme vás na lodi. Můžete si najít svou kajutu." Otec zamířil k výtahu. Když jsme dojeli, v přeplněné velké chodbě jsme si našli svou kajutu. ,,No páni!" vykřikl Jasper. A vážně, byla to luxusní kajuta. Tohle jsem nečekala. Povzdychla jsem si když jsem uviděla všechny ty lidi, kteří nám vybalují věci. ,,A tohle prosím vás pověsit..." říkala matka pořád dokola ,,Ano, a tenhle obraz se též pověsí", i otec se zapojil:,,Mohl bych dostat čaj?" ,,Proč jste neudělala tohle a tamhleto..." Byla jsem z toho všeho otrávená. ,,Alice, vybalím si to sama" Usmála jsem se na ni laskavě. ,,Ale to nemusíte, slečno." ,,Ale ano. No tak, pusťte mě k tomu" Když jsem si začala vybalovat věci, otec se mě zeptal. ,,Isabell, na co tady ty služky asi tak máme?" ale já ho ignorovala. Když bylo po vybalování a kajutu jsme měli kompletně vybavenou, čekal nás oběd s rodinou. Ach ne. toho jsem se nejvíc obávala.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ 

Co na to říkáte? :D myslíte že mám pokračovat? vím že to je blbě napsané ale tohle je taková premiéra :D ještě nikdy jsem nepsala nějaké  povídky.