Moje povídka: Titanik - plavba 1. třídou (5)

 čaute, pátá kapitola. Muhahahaha. No, zjistila jsem, že to nečtou ani moje kamarádky :DD takže je to tu fakt úplně na nic, ale když to zrovna dopisuju, tak do prostě dopíšu :/ je mi líto to nedopsat i když to asi za nic nestojí...

Když jsem se probudila, zůstala jsem ještě ležet. Měla jsem pocit, že jsou všechny mé kosti zlomené. Když už jsem konečně vstala, řekla jsem si ,,Bože...". Takový pocit, jako by vás někdo přes noc přejel parním válcem. Když jsem si protáhla nohy i ruce, bylo to o trochu lepší. ,,Dobré ráno" vletěla do pokoje Alice. ,,Dobré ráno" řekla jsem ospale ,,jak děláš, že jsi po ráno vždycky tak nabitá energií?" zívla jsem. ,,Jsem na nohách už od pěti ráno." vysvětlila Alice, přikývla jsem. ,,Co máš dnes v plánu?" zeptala se mě s úsměvem. ,,S Jackem jsem si nic nedomluvila. Ale musím mu vrátit to sako," ukázala jsem na sako přehozené přes postel. ,,jinak je to ve hvězdách, nevím co dnes budu dělat." řekla jsem s úsměvem a sedla si na židli, kde předemnou na stole už byla nachystaná snídaně. ,,Aha." odpověděla Alice. ,,Můžeme...dělat něco společně. Třeba. Jestli chceš." navrhla jsem ji. ,,To vážně?" zeptala se šokovaně. ,,Jasně" zasmála jsem se. ,,Můžeš jít s námi na oběd. Půjčím ti šaty a šperky... Užijem si to" napila jsem se čaje. ,,Ne, to já nemůžu." zavrtěla hlavou. ,,Ale co by si nemohla? Vždyť se staráš jen o mě, nikoho jiného na starost nemáš. Ne?" ,,To ano, ale jde o princip... Je mi blbé přijít na oběd v první třídě, když jsem jen obyčejná pokojská." ,,Mý rodiče tě uvítají. O ty ostatní se nestarej." řekla jsem ji a dala si do pusy sousto vajíček. ,,No... Tak dobře." ,,Úžasné!" zajásala jsem. ,,Dobře. Mám ještě nějakou práci... Uvidíme se později." usmála se na mě Alice. ,,Tak jo" přikývla jsem. Když jsem dojedla snídani, šla jsem vedle do kajuty za rodiči. ,,Dobré ráno, Isabell." pozdravil mě otec, zrovna když mu matka vázala kravatu. ,,Ahoj, Bellinko." pozdravila zamyšleně matka. Já jen zakroutila očima. ,,Včera večer jsem se Alice ptala, jestli už spíš. A ona mi řekla že ano, jako špalek. Usla si hodně brzy. Už v půl deváté. No tohle..." zasmála se matka. Jojo, spala jsem už v půl devaté... Uchichtla jsem se. ,,No, mám na vás jednu takovou otázku..." ,,Ano?" zeptal se s úsměvem. ,,Pozvala jsem Alice na oběd..." ,,To není otázka." řekla matka. ,,Nevadí vám to? Ta holka je chudák. Pracuje od rána do večera... Dost jsme se spolu zkamarádily. Už jsem ji to slíbila." ,,Nám to nevadí," řekla matka ,,ale co na to řeknou ostatní?" ,,Kašlete na ostatní!" řekla jsem netrpělivě. ,,Dobře, Isabell. Pro dnešek... Nechceme ti kazit náladu. Poslední dobrou vypadáš mnohem líp." řekl otec. ,,Je mi líp." ujasnila jsem. ,,a děkuju!" políbila jsem matku i otce na tvář a šla jsem do své kajuty.  Podívala jsem se na hodiny co mi stáli na krbu.

11 hodin dopoledne. ,,Alice, je čas." zasmála jsem se. Alice přiběhla. ,,No ano. Podívej se na ty hodiny. Je čas se nachystat" zatleskala jsem. ,,No, většinou se takhle nechováš, když máš jít na oběd." ,,Ale tenhleten oběd bude s tebou." zářivě jsem se usmála. ,,No tak, sedni si." odsunula jsem ji židli a otevřela mou šatní skříň. ,,Mhhh..." zapřemýšlela jsem. Po pětiminutovém přemýšlení jsem vytáhla ze šatníku asi nejkrásnější šaty, co na obědy nosím. ,,Ty jsou nádherné." zalapala po dechu. ,,To nemůžu..." zavrtěla hlavou. ,,Alice, prostě si je oblékni a nechci nic slyšet." usmála jsem se. ,,Budeš úchvatná." zatleskala jsem. Alice si vzala šaty do rukou a několikrát si přejížděla rukou látku ,,Páni." vydechla. ,,Převléct se můžeš v koupelně." ukázala jsem dveře od koupelny. Alice se na mě podívala, vzala šaty a šla se převléct. Mezitím co se Alice oblékala, jsem se stihla učesat, nalíčit i obléct. Po patnácti minutách Alice vykoukla hlavou. ,,Myslím, že už jsem." ,,Ne, ještě zdaleka nejsi. Jsi jen oblečená. No tak, ukaž se." Alice vyšla ze dveří najednou v nejkrásnějších šatech co jsem kdy viděla... Na sobě mi nikdy nepřipadali krásné. ,,Jsi nádherná!" vydechla jsem. ,,Moc ti to sluší." usmála jsem se a Alice se začervenala. ,,Teď už tě jen učešu a vyšperkuju. Budeš úchvatná." Sedla si před můj stoleček s zrcadlem. Rozpustila jsem její krásné rovné dlouhé vlasy, které měla v culíku a začala jsem ji dělat typický elegentní drdol který nosím i já. Sepla jsem ho mou oblíbenou sponou, které si moc vážím. Půjčila jsem ji i šperky které se hodili k šatům. ,,Hotovo." usmála jsem se. Ona se usmála taktéž. ,,Děkuju." vydechla. Rukama si přejížděla krk, kde měla náhrdelník, taky uši - kde měla náušnice, a drdol - kde měla sponu. ,,Takhle oblečená jsem ještě nikdy nebyla." zasmála se. Najednou jsme slyšely trubku, která ohlašuje oběd. ,,Je čas." zářivě jsem se usmála. ,,Ty nemáš korzet, Bello?!" asi si všimla že jsem jemně zhrbená. ,,Ne..." začervenala jsem se. ,,Tvoje máma to pozná a já dostanu vynadáno." zamručela Alice ,,Tak toho se vůbec neboj." zasmála jsem se. Vyšli jsme z kajuty kde na nás, jako obvykle, čekal otec s matkou i s Jasperem. ,,Dobrý den." pozdravila Alice slušně. ,,Ahoj, Alice." pozdravil otec s matkou mile. Jasper se na Alice ohromeně díval. ,,Ehm, bratře. Pozvala jsem ji na oběd." Jasper se ihned rozzářil. Uchichtla jsem se. ,,Můžeme jít?" navrhla jsem netrpělivě. A otec s matkou vykročili, já s Alice jsme šli hned po nich a Jasper po nás... S otevřenou pusou, tuším. Oběd byl velice fajn. Alice byla sice nervózní, ale ostatní ji přijmuli úplně skvěle. I Jasper si s Alice povídal, jako by ji znal několik let. Několikrát se začervenal. A i Alice se několikrát začervenala... Hodněkrát mě to rozesmálo. Po obědě, jsme se šli s Alice projít ven. Povídali jsme si o životě... Nebudu vypisovat co jsem povídala já, je to skoro to samé co jsem povídala Jackovi. Ale napíšu vám, co povídala Alice. ,,Já si žila vlastně docela dobrý život... Než přišla ta velká katastrofa rodiny. Byla jsem zrovna ve škole, když uhořel náš dům. Byl tam otec i matka... Nikdo jiný z rodiny se mě nechtěl ujmout a tak mě poslali do sirotčince." pověděla Alice se špetkou smutku. Zřejmě už je zvyklá... ,,To je mi líto, Alice." vydechla jsem. ,,Já už se s tím vyrovnala" pousmála se Alice. Po té jsme si povídali tak nějak o všem... O zájmech, o studiu... Bylo to příjemné odpoledne. Když jsme se vrátili do kajuty, tak se Alice převlékla znovu do pracovního. ,,Moc děkuju. Byl to velký zážitek... Šaty, šperky, účes... Oběd s "lepší společností". Vážně moc děkuju." poděkovala Alice. ,,To nestojí za řeč." usmívala jsem se, když jsem vracela šaty do skříně. ,,To i já děkuju. Hned jsem se při obědě cítila líp, protože si tam byla ty." Alice se usmála a zároveň se i začervenala. ,,Copak?" zasmála jsem se šibalsky. ,,No...Je to sice trapné, ale... Jak je starý tvůj bratr?" ,,Je mu šestnáct." uchichtla jsem se. Alice se rozzářila. ,,A tobě je kolik?" zeptala jsem se zvědavě. ,,Mě je také šestnáct." pousmála se. ,,Vážně?" řekla jsem překvapeně. ,,Ano." přikývla. ,,Tak fajn" usmála jsem se. ,,Nebude ti vadit, když tě teď opustím?" uchichtla jsem se ,,Chtěla bych Jackovi vrátit to sako." dodala jsem na vysvětlenou. ,,Jen jdi! Ale pak chci slyšet všechno... Do podrobna." ,,Dobře" zasmála jsem se, otevřela dveře od kajuty a šla jsem. Tak jako vždy. Jela jsem výtahem dolů a zamířila na venkovní palubu. Šla jsem tím směrem, kterým se jde do třetí třídy. A on byl hned tam, opřený o zábradlí a díval se na moře. Vypadal velmi přemýšlivě. ,,Ahoj." došla jsem k němu a on se lekl. ,,Hu!" když viděl, kdo to je, zasmál se. ,,Ahoj." zasmál se ještě jednou. ,,Včera sis u mě nechal sako, tak ti ho jdu zanést." ,,Vážně? O tom ani nevím. Díky." usmál se. ,,No, cos dělala celý den?" zeptal se ,,Byla jsem s Alice. To je moje pokojská... zároveň i kamarádka. Pozvala jsem ji na oběd." opřela jsem se o zábradlí stejně jako Jack a pousmála se. ,,Aha. Takže sis to užila?" ,,Ano. Bylo to fajn..." přikývla jsem. ,,Co jsi dělal ty?"  ,,Byl jsem s Allison. Přibyla mi nová kresba..." zasmál se. ,,Vlastně dvě." dodal. Usmála jsem se. ,,Jaké?" ,,Allison malovala. A pak i já, když jsem měl trošku klidu. Chceš ji ukázat?" ,,Samozřejmě!" Jack se pousmál, zalistoval ve svém skicáku a ukázal mi jeho novou kresbu. Na chvíli jsem přestala dýchat. Na kresbě jsem poznala sebe samou. ,,To je nádherné, Jacku." vydechla jsem. ,,Poznala ses?" zářivě se usmál. ,,Poznala." přikývla jsem. ,,Můžeš si ji nechat." dal mi mou kresbu. ,,Děkuju. Je to opravdu nádherné." začala jsem si kresbu prohlížet se všech úhlů. Jack se jen zářivě usmíval. ,,Jsem rád, že se ti líbí." Podívala jsem se na něj a zjistila, že jsme u sebe nebezpečně blízko. Asi pět vteřin jsme se dívali do očí, ale mě to připadalo jako celá věčnoct. Trhla jsem sebou. ,,Už budu muset jít." zamumlala jsem ,,Děkuju za kresbu, je moc krásná." snažila jsem se usmát a šla jsem. Myslím že jsem během cesty několikrát klopýtla... Co se to děje? Najednou si Jacka v mých myšlenkách představuji jako mého přítele ,,To ne" zašeptala jsem. Až teď jsem si uvědomila, že by to mohlo být  víc než jen přátelství. Já to viděla jen jako přátelství, ale co Jack? Myslel si snad, že z toho může být něco víc? Podívala jsem se na mou kresbu se zavrtěním hlavou. Když jsem byla v kajutě, zazněla trubka. Večeře. Nejdu. Lehla jsem si do postele, zavřela oči a začala jsem přemýšlet. ,,Bello?" podle hlasu jsem poznala Alice. ,,Ano?" zamumlala jsem pořád se zavřenýma očima. ,,Bylo hlášení na večeři..." připomněla mi. ,,Já vím, nepůjdu tam. Je mi nějak zle. Prosím, omluv mě u otce a matky. A řekni, ať sem nechodí. S nikým nechci mluvit." zabrbla jsem, myslím že mi nerozumněla ani slovo. ,,Ehm, dobře." slyšela jsem, jak jde do vedlejší kajuty. Uběhlo deset minut a já už spala... Probudila jsem se až ráno. Bylo asi devět hodin. ,,Sakra." opřela jsem se o loket a podívala se na stůl. Snídaně už  tam byla. Když jsem konečně vylezla z postele, zjistila jsem, že na sobě mám to, co jsem měla včera v podvečer. Převlékla jsem se, a šla se nasnídat. Mezitím přišla Alice. ,,Co to včera bylo?" zeptala se s úsměvem. ,,Bylo mi... zle." zalhala jsem. I když, zalhala... No, jak se to vezme.  ,,Aha." přikývla Alice ,,Ta kresba," ukázala na Jackovu kresbu pro mě co byla na stole ,,to namaloval Jack?" ,,Ano." snažila jsem se usmát ,,Moc, pěkné, že?" řekla jsem a usrkla jsem si horkého čaje. ,,To ano, moc pěkné." usmála se.  ,,Stalo se včera snad něco?" zeptala se podezřívavě. ,,Ne, nic se nestalo." zasmála jsem se. Šlo vidět že smích předstírám. ,,Takže stalo..." ,,Ale ne, to neřeš" usmála jsem se. ,,Vážně?" ,,Vážně." upřesnila jsem s přikývnutím. ,,Tak dobře." pokrčila rameny. Vstala od stolu a začala mi postýlat.  Najednou někdo zaklepal na dveře. Alice šla otevřít. Ve dveřích jsem viděla mého otce. ,,Ahoj, tati." pozdravila jsem ,,Ahoj, Isabell." pousmál se. ,,Ehm... Alice, mohla by jsi prosímtě zalít květiny u nás v kajutě?" ,,Jistě, pane." a ona šla. ,,Co potřebuješ?" zeptala jsem se mile. ,,Potřebuji s tebou mluvit. Vlastně to chtěla udělat tvoje matka, ale nechala to na mě." pokrčil rameny. ,,Dobře. Tak začni." ,,Jde o to, aby sis už v Americe našla vhodného manžela." šla mu vidět jemná vráska mezi obočím. Zřejmě to bylo těžké mi to říct. ,,Chci říct... Jde o to..." zasekl se a já mávala rukou aby už se vymáčkl... Nějak jsem čekala, že začne mluvit o tomhle. ,,Snad si nemyslíš, že tvůj budoucí manžel bude... Jack Dawson?" vymáčkl se. Já zatajila dech. ,,Tati..." chtěla jsem ho zastavit. ,,Přece nechceš zklamat svou rodinu. Všichni ho sice přijali mezi sebe, ale v budoucnosti to nevidím moc růžově. Takový typ kluka se k tobě přece vůbec nehodí..." já na něj jen zírala s otevřenou pusou. ,,Tati, ale já ho nepovažuji za..." ani jsem nedokončila větu a on hned zase začal povídat. ,,Rozmysli si to, Isabell." pokrčil rameny. ,,To je vše. Oběd je tak jako vždy a po obědě se plánuje menší procházka po lodi s rodinou a panem Andrewsem." ,,Dobře." špitla jsem. ,,Tak ahoj." ,,Ahoj." zamumlala jsem. Když za sebou zavřel dveře, stekla mi slza. On si opravdu myslí, že s Jackem něco mám? a proč vůbec pláču? Je to snad pro to, že s ním chci něco mít, ale nejde to? Nebo snad, že si nechci najít manžela v Americe? Nemohla jsem odpovědět. Ještě před oběděm jsem si povídala s Alice, zírala na Jackovu kresbu a přemýšlela... Oběd samozřejmě probíhal tak jako vždy, nesmyslné tlachání, věčné výbuchy smíchu nad nesměšnými věcmi... A po obědě se procházka po lodi opravdu konala. ,,Proč máte dvě kormidla?" zeptala se zvědavě matka. ,,Tohle používáme u břehu." vysvětlil kormidelník. ,,Promiňte pane," přišel jeden pán k panu Smithovi, kapitánu téhle lodi. ,,varování před ledovci." ukázal mu papír. ,,Děkuji vám." poděkoval kapitán Smith. ,,Hohohó, nebojte se. Není to nic neobvyklého..." usmál se. Zřejmě si všiml, že jsem se vyděsila. ,,A popravdě? zrychlujeme. Už plujeme na všechny kotle." zářivě se usmál. Když jsme popošli dál musela jsem se na něco zeptat... ,,Pane Andrewsi? Promiňte..." on se na mě laskavě otočil. ,,V pořádku, co potřebujete?" ,,Promiňte, já jsem si spočítala že počet záchranných člunů o kterých jste se předtím zmiňoval, odpusťte, ale, vypadá to že jich tady není dost pro všechny." řekla jsem pochybovačně. ,,Asi pro polovinu." přikývl pan Andrews ,,Bello, vám nic neujde, že?" zasmál se.  ,,Jsou tu nové spouštěcí jeřáby, které mohou pojmout další čluny uvnitř lodi. Ale někteří, si mysleli, že by byla paluba plná. A tak mě přehlasovali." vysvětlil, já se snažila usmát. ,,Na této nepotopitelné lodi je to ale zbytečné..." řekl otec. ,,Nebojte, Bello. Spěte klidně. Postavil jsem dobrou loď, silnou a pevnou. Ona sama je záchranný člun..." usmál se pan Andrews. Jen jsem přikývla. ,,Jděte k zádi, půjdeme se podívat do strojovny!" zavolal pan Andrews na mou rodinu. Najednou mě někdo vzal za ruku... Když jsem se otočila, poznala jsem Jacka. ,,Jacku!" zašeptala jsem ,,Co tu děláš?" ,,Pojď semnou." otevřel dveře od tělocvičny a zatáhl mě tam. ,,Jacku, co to děláš... Tohle to nejde." šla jsem zpátky ke dveřím. ,,Potřebuji s tebou mluvit." ,,Ne, Jacku. Ne." ,,Prosím." ,,Tak dobře." chvíli bylo ticho. ,,Jacku. Nechci zklamat mou rodinu. V Americe se musím zasnoubit... Já mám svou rodinu ráda" Jack se na mě jen úsměšně koukl. Nevěřil mi. ,,Bello. Tohle je peklo. Ty jsi malej drzej rozmazlenej fracek, ale pod tím vším, jsi ta nejúžasnější, nádherná, báječná dívka. Tedy žena!  - kterou jsem kdy poznal a..." ,,Jacku, já..." chystala jsem se otevřít dveře a jít zpět. ,,Nech mě tohle domluvit!" řekl prosebně. ,,Ty jsi... ty jsi... ehm..." zasekl se. ,,Já nejsem idiot," řekl přesvědčeně ,,a  vím jak to na světě chodí. Mám v kapse asi deset babek a nemám ti absolutně co nabídnout a já to vím! Je mi to jasný... Ale jsem v tom až po uši, Bello. Já prostě potřebuju vědět že jsi v pořádku. Nic víc nechci." řekl smutně ,,Ale já se mám... vážně dobře." špitla jsem. Neplač, neplač, neplač, hlavně neplač, říkala jsem si. ,,Vážně?" zeptal se ,,Já bych neřekl. Oni tě chytili do pasti, Bello. Umřeš jestli neutečeš! Možná ne hned protože seš silná, ale dřív nebo později ten oheň co tolik miluju, dočista vyhasne." dotkl se mé tváře. ,,Nemusíš mě zachraňovat, Jacku." ,,Máš pravdu. Udělej to ty sama... " sundala jsem mu ruku z mé tváře ,,Já jdu zpátky." špitla jsem ,,Nech mě už být." a teď už se mi zlomil hlas. Věděla jsem že se rozpláču, otevřela jsem dveře a vyšla ven. Když jem vyšla ven už tam stála má rodina. Nejspíš už se vrátili. ,,Kde jsi byla, Bello?" utřela jsem si slzy ,,No... Já... Dívala jsem se po tělocvičně. Moc hezké." pochválila jsem pana Andrewse a snažila se usmát. ,,Co se stalo?" zeptal se otec starostlivě. ,,Jen mi něco spadlo do oka, to je v pořádku." pousmála jsem se. ,,Dobře." pokrčil rameny . ,,No, Bello, jdeme s tvými tetičkami na čaj, jdeš s námi?" ,,Ano, velmi ráda půjdu.". Na čaji to byla obrovská nuda... Když se zasmáli, matka se na mě vražedně podívala, ať se zasměji taky. Většinou jsem je neposlouchala, prostě jsem jen pila čaj a dívala se do okolí. Ale hlavně, přemýšlela jsem o tom co se stalo ještě asi před půl hodinou. Dospěla jsem k názoru,  že za ním musím jít... Najít ho. Říct mu, co cítím. Říct mu, že jsem zamilovaná.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

no... už budou asi jen dvě kapitoly... možná už jen jedna... chci to dopsat i když to píšu docela k ničemu ;D