Katylove | Moje povídka: Titanik - plavba 1. třídou (3)

 Čaute. Mám chuť napsat další část povídky... vím že to skoro nikdo nečte... důvodem je prý že "je to moc dlouhé". mě to nevadí, píšu si to pro sebe protože mě to baví :D no takže... znovu upozorňuji že některé části budou vážně dost podobné filmu:DDDD já se nenapravím

Viděla jsem celý svůj život před sebou. Nekočná řada oslav a plesů, jachty a pólo. Pořád stejní úzkoprsí lidé. A ty stejné nesmyslné tlachy. Cítila jsem se, jako bych stála nad hlubokou propastí a neměla nikoho, kdo by mě zadržel, nikoho kdo by mě měl rád, nebo si mě vůbec všiml. 

Vynořila jsem se z mých myšlenek, vstala od stolu a bez prominutí jsem odešla do své kajuty. Jela výtahem nahoru, přešla opravdu velkou chodbu a otevřela dveře od mé kajuty. Klíče jsem položila na stůl a sundala si dlouhé rukavice ,,Alice..." zašeptala jsem. ,,Alice?" řekla jsem už trochu hlasitěji. Chtěla jsem pomoct sundat šaty i korzet. Přešla jsem k zrcadlu, otočila se zády a pokoušela si je sundat. Měla jsem velmi netrpělivou a výbušnou povahu, a tak jsem se ze sebe pokoušela šaty strhat. V nervech jsem si sundala sponu co jsem měla ve vlasech, strhla náhrdelník i náušnice. ,,Alice!" zavolala jsem. Začala jsem házet vším co mi přišlo pod ruku. Z mého stolu jsem strhla na zem všelijaké mé oblíbené parfémy, vázy s květinami, spony, fotky v rámečcích. Řvala jsem! Měla jsem po krk tohodle života, nesnášela jsem ho. Najednou jsem se zastavila a podívala se na sebe do zrcadla. Posoudila jsem, že potřebuji na vzduch. Běžela jsem promenádní palubou, bylo tam pár lidí, samozřejmě z první třídy, kteří už povečeřeli a kochají se noční oblohou. Nachytala jsem se, že vzlykám. Skoro všichni se na mě dívali. Ve výrazech jim šlo vyčíst, co si právě myslí - ,,to je ale nevychovaná holka!" Slyšela jsem šokovaně šeptat lidi kolem, ,,Není to dcera starého Cullwsona?" nebo něco jako ,,Co si to dovoluje?". Bylo mi to teď upřímně jedno, doteď jsem se chovala jako slušně vychovaná dívka, uvnitř jsem ale křičela. Když jsem přeběhla promenádní palubu, šla jsem zase krokem a došla k zádi, kde byly oboustranné lavičky. Na jednu z nich jsem si sedla, uklidnila slzy stékající po mé tváři a zadívala se na noční oblohu. Byla opravdu krásná. Plná zářicích hvězd. V tom někdo zakašlal, a já se velmi lekla ,,Pro boha!" slyšela jsem sama sebe vyjeknout. ,,Promiňte...Já... Vás nechtěl vylekat" ten muž to řekl opravdu plaše, jako bych snad byla nějaký jedovaný had a nebo ještě lepší - jako bych měla na čele napsané "POZOR dívka z první třídy - zakázané ovoce!". Určitě to není muž z první třídy. Byla jsem zvědavá, ale pořád jsem byla rozrušená tak nějak ze všeho. S nikým jsem mluvit nechtěla. Zvedla jsem se z lavičky a přešla k okraji paluby. Dívala jsem se na moře a vlny které narážely do lodě. Musela jsem říct, že jsme pluli rychle. Slyšela jsem kroky, najednou jsem viděla toho muže vedle sebe. Počkat... Já už ho jednou viděla. No ano! Při obědě, když jsem vyšla z jídelny na venkovní palubu. A dole jsem ho viděla se skicákem a tužkou v ruce. ,,Jack Dawson" představil se ,,Bella...No, totiž Isabella Cullwsonová" snažila jsem se usmát ,,No..." spustila jsem. ,,Já vím, co si asi tak můžete myslet. Bohatá malá holka, co asi tak  ví o nouzi?" ,,Ne, to si nemyslím." zavrtěl hlavou. ,,Myslel jsem si... co se jí asi tak mohlo stát." ,,Ono...Je to všechno. Vše co se děje. Vše co mě obklopuje..."  zarazila jsem se. ,,Někdy mám prostě chuť... Je to právě teď... přelézt tohle zábradlí, a se vším skoncovat. Vy nemůžete vědět jaké to je, jsem naprosto uvězněná mezi těmi lidmi," zavrtěla jsem hlavou ,,nesnáším svůj život." zamumlala jsem. ,,Neskočila by jste." ,,Jak to myslíte že ne? Neopovažujte se mi říkat co mám dělat, vždyť mě neznáte! Vy k tomuhle, hádám, žádné důvody nemáte! Vůbec netušíte jaké to je! Pane Dawsone, těšilo mě. Dobrou noc." a naštvaně jsem odkráčela. Když jsem šla zpět do kajuty, naproti mě jsem potkala matku s otcem. ,,Bello! Báli jsme se o tebe" vyhrkla matka. ,,No...já... se šla jen projít. Bylo mi... vážně dobře." vysvětlila jsem, a odešla do kajuty. Když jsem si šla lehnout, myslela jsem na všechno co se dnes stalo. Dospěla jsem k názoru, že tak, jako jsem mluvila s panem Dawsonem bylo naprosto hloupé. Moje výbušná povoha opět zapracovala... Hned zítra ho vyhledám a omluvím se.  Jakmile jsem se probudila, oblékla a vše kolem toho se mě Alice při snídani zeptala ,,Slečno, promiňte že se ptám, ale..." ,,To je v pořádku, Alice" usmála jsem se na ni ,,Ve vašem pokoji... No, byli tam rozházené věci." a teď jsem se zarazila. O můj bože, no ano... Tahle věc mi úplně vypadla z hlavy.  ,,Oh, menší nepohoda sama se sebou... Neobtěžuj se, Alice. Uklidím si to sama." usmála jsem se a napila se kávy. ,,Už máte uklizeno, slečno." usmála se. ,,To jste ale nemusela." na oko jsem se zlobila ,,Děkuju." ,,Není zač, slečno. Je to součástí mé práce." zasmála se a já s ní. Když bylo po snídani, a já se přivítala s otcem, matkou i bratem, šla jsem vyhledat pana Jacka. Jela jsem dolů výtahem, přošla venkovní palubou a otevřela dvířka která vedla do třetí třídy. Když jsem vešla do jejich společenské místnosti, byla jsem okouzlená. První myšlenky v mé hlavě byli asi tyhle "kéž bych měla stejný život." Nějaký starý pán hrál veselou píseň na klavír, děti si společně hráli, dospělí se skvěle bavili, hráli hry, pili, kouřili. Nikdo jim nic nezakazoval. Dokonce tam poběhávala i krysa kterou honil jeden maličký chlapec. Musela jsem se zasmát. A pak jsem uviděla pana Jacka. Vypadal vesele... Šťastně. Seděl na lavičce s malou holčičkou a nechal ji malovat si do svého skicáku. Měl okolo sebe dva muže, asi ve stejném věku jako Jack. Jeden se snažil domluvit s jednou velmi hezkou slečnou anglicky. To mě taky rozesmálo. A ten druhý muž si prohlížel nějaké kresby. Když si mě ti lidé všimli, vše ztichlo a já měla pocit, že všechny obličeje směrují na mě. Možná tomu tak opravdu bylo. Ten muž, co se domlouval s tou hezkou slečnou, poklepal Jackovi na rameno se slovy ,,Jacku!" a ukázal na mě. Pousmála jsem se. Jakmile mě Jack zpozoroval, ihned si stoupl. ,,Dobrý den, pane Dawsone." Jack přikývl, ,,Dobrý den, slečno." ,,Šel by jste se semnou projít?" ,,Oh... No... Jistě" Jack se rozhlídl po kamarádech. ,,No, půjdeme?" pobaveně jsem se usmála ,,Jistě" ta malá holčička někam zmizela, a tak si vzal svůj skicák zpátky. Když jsme vešli z místnosti, začali jsme se procházet po lodi. ,,No, pane Jacku. Vyhledala jsem vás proto, abych se omluvila." Jack se zatvářil zmateně ,,A za co, prosím vás?" ,,Včera večer... Chovala jsem se... Ne moc dobře. V ten večer jsem byla opravdu moc přecitlivělá, a tak jsem si to vylívala na osobách, které ani neznám. Na vás." ,,Slečno. To je naprosto v pořádku, já už jsem zvyklý" pokrčil rameny. Bylo ticho, prerušilo to můj smích. ,,Omlouvám se... Vše mi přijde... Velmi směšné" ,,Víte, že mě taktéž? Ještě včera jsem na vás zíral... Pardon, díval, ze zdola. Vypadala jste tak nějak naštvaně. Zároveň i smutně. Přiznám se, že tak nějak si představuji své děvče. A no... Teď se s vámi procházím na palubě. Je to směšné" zasmál se. Taky jsem se zasmála. Cítila jsem, jak se jemně červenám. ,,Takže, co vás na svém životě nebaví?" zeptal se zvědavě. ,,Je to všechno. Všichni ti lidé a styl kterým žiji. Nesnáším všechny ty návštěvy s mou rodinou. Tlachají pořád o tom samém. Velmi mě to unavuje. Tyhle návštěvy trvají třeba jen den a už je nesnáším. Teď přijdu na to, že s nimi budu několik dní na lodi. Obědy, večeře... Víte co myslím, ne? Tihle lidé jsou prostě děsní. Občas si říkám, proč jsem se v takovém světě narodila. Někdy bych si chtěla vyzkoušet žít ten váš život. Můj život... nic se na něm nemění. Je pořád stejný. Každý den dělám ty stejné věci. A proto většinou přemýšlím, jak utéct... Ano... Opravdu mám chuť utéct. Ta chuť je den ode dne větší... Štve mě, že se ke mě každý chová jako ke vznešené. Je to unavující, chtěla bych si vyzkoušet tu volnost co koluje ve vašem životě." poklesla mi nálada, ale usmála jsem se.  ,,To je mi líto, vážně, ani nevíte jak. Ale, můj život taky není zrovna pohádka. Volnosti mám v životě až až, ale... Něco mi na mým životě nesedí."  ,,Hrozně mě těší ta uvolněnost a radost ze života, kterou jsem viděla dnes ve vaší společenské místnosti. Bylo jsem z toho opravdu nadšená, všichni se spolu bavíte a tak... Vyzařuje z vás spokojenost. Přesně takhle bych chtěla žít." Jack se usmál. ,,Na lodi to pohádka je. Starají se o vás, máte měkkou postel... Mě stačí jen dva kamarádi, skicák a tužka. Nikoho jiného nepotřebuji. Ale ano, všiml jsem si rozdílu jak se žije v první třídě a jak se žije v té třetí." usmála jsem se. Chvíli jsme se jen tak bez mluvení procházeli, když v tom ke mě přišel pán který rozdával nápoje. ,,Dobrý den, slečno. Dáte si čaj, slečno?" ,,Ne!" zavrčela jsem, Jack propukl v hlasitý smích. Mezitím pán odešel, ,,No ano! To je přesně to, o čem jsem mluvila. Všechna ta zdvořilost! Pro boha." zavrtěla jsem hlavou, byla jsem velmi rozčílená, a Jack se stále smál. ,,Moc se... omlouvám... Přijde mi to, hrozné vtipné" řekl udýchaně. ,,Tohle není vtipné, pane Dawsone." řekla jsem už ne tak rozčíleně, spíš s netrpělivostí. Jack si odkašlal. ,,Ehm, no takže, proč jste vůbec na téhle lodi?" zeptal se Jack, aby si to u mě upravil. ,,Víte, že já sama ani nevím?" zasmála jsem se ,,Rodiče říkali, že v Anglii panuje bída a že by jsme se tam moc dlouho neuživili. A tohle doopravdy nechápu... Určitě to není tím. Každý den přemýšlím, jestli to není kvůli mě. Úplně slyším otcova slova: Isabell, bude to skvělé, budeš mít více možností ke studiu. Ale tím to není... Myslím že jen chtějí, abych si v Americe našla vhodného manžela." povzdechla jsem si a viděla jsem, jak se na mě Jack smutně podíval. ,,No a jak jste se sem dostal vy?" snažila jsem se alespoň pousmát. ,,Docela dost cestuju. S kamarády jsme se rozhodli, že tentokrát pojedeme do Ameriky. A když měla vyplout právě tahle velká loď, proč se nesvézt s ní? Byl tu ale velkej problém. Neměli jsme lístky. A ani peníze. Tak jsme zkusili štěstí v jedné hospodě blízko přístavu. Titanic jsme měli přímo před sebou, vyplout měl už za hodinu. Jedni tři chlápci nám nabídli hru. Ze začátku to vypadalo dost zle, ale potom se na nás usmálo štěstí. Takže já, Tommy a Fabricio jsme vyhráli lístky v pokru." zářivě se usmál. ,,No, to je pěkné" krátce jsem se zasmála. ,,To jo." přikývl s úsměvem Jack. Chvíli jsme se pak procházeli po lodi a povídali si.... ,,Od svých patnácti let, kdy mi zemřeli rodiče, žiju sám. Neměl jsem kolem sebe nikoho příbuzného, a tak jsem odešel a nikdy se nevrátil. Lidi říkají, že jsem jako osamělý vlk." usmála jsem se ,,Pane Dawsone já..." ,,Jmenuji se Jack." přikývla jsem ,,Jacku. Děkuji za vaší diskrétnost. Takhle jsem si s nikým dlouho nepopovídala..." pousmála jsem se. ,,Za málo." přikývl s úsměvem. ,,Jacku, moc ráda bych vás pozvala na večeři." ,,Pro mě za mě. Budu tam." usmál se a já s ním. ,,Dobře, tak dohodnuto. Dnes na schodišti v čas večeře."přikývla jsem. ,,Dobře, moc rád přijdu. A co jsem z téhle konverzace pochopil... Nesnášíte svou rodinu." ,,Prosím?" ,,Promiňte... vyznělo to tak." ,,Tohle není vhodná konverzace. To je... absurdní. Ty mě neznáš, já tebe taktéž a vůbec o tomhle nebudeme mluvit. Vy jste hrubý... drzý a... Já nyní odcházím, Jacku. Pane Dawsone, těšilo mě. Chtěla jsem se omluvit..." podala jsem mu ruku  ,,A urazit mě" pobaveně dodal. ,,Zasloužíš si to" ,,Dobrá" ,,Dobrá" uchechtl se ,,Myslel jsem si, že už jdeš" ,,Taky že jo! Ty jseš tak hrozně dotěrný!" a šla tím samým směrem jakým jsme sem došli. ,,Oh, počkat!" zarazila jsem se. ,,Já nemusím nikam chodit, tohle je moje část lodi, vy běžte!" ukázala jsem prstem směrem k třetí třídě. ,,O hohó, no no nó... Tak kdo je tady drzý, pche!" pobaveně se usmál. Zarazila jsem se. ,,Ehm... no... A co to sebou pořád nosíte?" vytrhla jsem mu skicák z ruky. ,,Co tedy jsi... nějaký malíř nebo tak?" sedla jsem si na lavičku abych si prohlídla jeho skicák. ,,No." zarazila jsem se. ,,Ty kresby jsou docela dobré... no, vlastně jsou velmi dobré, Jacku. To je velkolepá práce." usmála jsem se, Jack si sedl za mnou. ,,V Paříži jim to tak vůbec nepřipadalo." otočila jsem dalšími listy a zarazila jsem se nad ženskými akty. ,,Aha! Zobrazují pravý život?" usmála jsem se. ,,Dobrá věc na Paříži... Mnoha dívek je schopná se ti svléknout." ,,Měl si tuhle ženu rád, maloval si ji víckrát." ,,Ne. Totiž, měla krásné ruce." ,,Určitě si s ní musel mít pletky." šibalsky jsem se usmála. ,,Neee. to určitě ne. " zasmál se ,,Byla to jednonohá prostitutka, vidíš?" ,,Oh!" zaraženě jsem vydechla, společně jsme se zasmáli. ,,Ale přeci jen měla smysl pro humor." otočil jednou stránkou ,,A tohle... Tohle je madame Bijoux." ,,Jseš nadaný, Jacku." upřímně jsem mu to pověděla. ,,Vidíš lidi správně." usmál se. ,,Děkuju."  přešla jsem k zábradlí. ,,Proč nemůžu být jako vy, Jacku? Prostě jít za nosem, kdykoliv se mi zachce. Slib mi, že se na ten přístav podíváme. I když jenom jako." zasmála jsem se. ,,Víš ty co? Uděláme to. Budeme pít levný pivo, jezdit horskou dráhou. Pak budeme jezdit po pláži na koních. Ale jako opravdový kovbojové, bez sedla." ,,Myslíš... jako... Obkročmo?" ,,Jasně" přikývl s úsměvem. ,,Ukážeš mi jak?" ,,Jistě. Když chceš." ,,Nauč mě jezdit jako chlap." přesvědčeně jsem přikývla. ,,A žvýkat tabák jako chlap." ,,A... plivat jako chlap!" ,,Nenaučili tě to v dívčí škole?" zasmál se. ,,No... Samozřejmě že ne!" zasmála jsem se ,,Já ti to teda předvedu. Pojď se mnou, ukážu ti jak." ,,Jacku!" táhl mě za sebou. ,,Jacku!" táhl mě na promenádní palubu, kde se procházelo opravdu moc lidí. Došli jsme k okraji. ,,No tak. Hezky se dívejte." šel slyšet vážně nechutný zvuk, a najednou vyplivl slinu. Letělo to daleko. ,,Oh, to je nechutné" zasmála jsem se. ,,Teď vy!" řekl pobaveně Jack. Rozhlédla jsem se kolem sebe a plivla slinu do moře. ,,Ubohý!" ohlásil Jack pobaveně. ,,Vytáhněte to až z paty... takhle... dejte do toho sílu!" plivl. ,,Vidíte kam až to doletělo?" pokývla jsem hlavou. Dobře. Znova jsem se rozhlédla kolem sebe a plivla. ,,To už bylo lepší. Lepšíte se! Snažte se to vychrchlat, zapojte do toho tělo." přikyvovala jsem. Začal chrchlat když v tom jsem mu poklepala na rameno. Šla tam moje matka se svými kamarádkami. ,,Eh. Ahoj, mami... Dobrý den..." ,,Ahoj, Bello." ,,Tohle je Jack Dawson, včera jsem se s ním seznámila." ,,Těší mě" přikývl. ,,Taky mě těší." matka se snažila pousmát. ,,Pozvala jsem ho na večeři." ,,Skvělé, rádi tě tam uvidíme, Jacku." ,,Děkuju" usmál se Jack. Najednou se ozvala trupka. Ohlášení večeře. ,,No takže... Uvidíme se na večeři." zamávala jsem mu. ,,Matko, půjdeme se obléct?" usmála jsem se. V kajutě mi Alice pomohla obléct se do šatů a učesat. Vyměnila jsem si náušnice a náhrdelník. Když jsem byla hotova, dívala jsem se do zrcadla, za sebou jsem viděla i Alice. ,,Jste krásná." vydechla ohromeně. ,,To jste vy" usmála jsem se na ni. ,,Děkuji za všechno, už budu muset za matkou." ,,Užijte si to." ,,Děkuju!" Najednou jsem se cítila opravdu dobře. Jako bych v sobě měla nějakou pozitivní energii. Možná mi z deprese pomohl Jack. Nikdy jsem se na večeři netěšila, až dnes se těším... Otevřela jsem dveře od kajuty a vešla na chodbu, kde už čekala matka s otcem a můj bratr. ,,To ti to zase trvalo." pověděl Jasper ,,Ale prosím tě!" zasmála jsem se ,,Kdo jsi a co si udělala s Bellou?!" zasmál se, a já se na něho šokovaně podívala. ,,dlouho jsem tě neviděl se smát."  vysvětlil Jasper a já se zasmála. ,,Můžeme jít?" zeptal se s úsměvem otec. ,,Můžeme" přikývla jsem. Otec s matkou si propletli ruce, a já s Jasperem po dlouhé době taktéž. Když jsme sjeli výtahem dolů a prošli schody, byl opravdu tam. Pěkně učesaný... ale hlavně... Ten oblek. Byl krásně oblečený ve společenském obleku. Musela jsem se zasmát, nenápadně si nacvičoval jak držet tělo a jak vypadat jako "z první třídy". ,,Jdeš?" zeptal se Jasper. ,,Jasně." Když si mě Jack všiml, trochu se zarazil. Určitě věděl že jsem si ho všimla a teď se cítil trapně. Když k němu má rodina došla, představila jsem ho otci i Jasperovi. ,,Tati, Jaspere. Tohle je Jack Dawson, seznámili jsme se včera večer." ,,Těší mě" pověděl otec s Jasperem navzájem. A hlavně s úsměvem. Nikdy bych si nemyslela, že bude otec takto v pohodě. Otec s matkou a Jasperem šli napřed, já šla s Jackem trochu pozadu. ,,To je hraběnka Swanová" ukázala jsem. ,,A tamhle... To je John Jacob Astor, nejbohatší muž na lodi. Madelline, jeho ženuška, je stejně stará jako já a je v jiném stavu. Vidíš jak to zakrývá?" Jack pobaveně přikývl. ,,Takový skandál" dodala jsem ironicky. ,,A to je James Black s milenkou slečnou Ninou Calvertovou, jeho paní je přirozeně doma s dětmi. A tamhle je taky sir Emmet Smith a lady Charlotte McGordnová. Navrhuje nemravné prádlo, na to má talent." Jack se zasmál. ,,Je velmi oblíbená u dvora" dodala jsem pobaveně. Přišla k nám Molly Brownová ,,doprovodíš dámu k večeři?" ,,Jistě." zasmál se. Paní Brownová si s ním propletla ruce. ,,Nic na tom není, Jacku. Pamatuj, milují peníze. Jen dělej že máš zlatý dům a budeš jejich člověk." poradila paní Brownová Jackovi. ,,Ahoj, Astore!" pozdravila Johna Jacoba Astora a dala se s ním do řeči, a tak jsme se od ní odpojili. William Smith se Jacka cestou ke stolu zeptal, odkud pochází. Na Jackovi bylo vidět, jak je nervózní. Ale ani na okamžik nezaváhal. Předstíral že je jeden z nich, třeba dědic nějaké železnice. Zbohatlík, jistě, ale pořád člen klubu. Když jsme si všichni sedli ke stolu, začali jsme se povídat. ,,Jaku, a jaké je obytování v třetí třídě? Prý není špatné." zeptala se matka ,,Nejlepší co jsem kdy viděl. Skoro žádné krysy." Všichni u stolu se rozesmáli. ,,Jack k nám přišel ze třetí třídy. Včera se seznámil s Isabell" řekl ostatním na vysvětlenou můj otec. ,,Zjistila jsem, že pan Dawson je vynikající malíř. Ukázal mi nějaké své kresby." usmála jsem se a ostatní uznaně přikývli. Přišel číšník a Jack se zatvářil zmateně, paní Brownová mu něco pošeptala. ,,Jak si přejete kaviár, pane?" zeptal se číšník. ,,Pro mě kaviár ne, díky. Nechutná mi." pobaveně jsem se usmála. ,,A kde přesně bydlíte, Jacku?" zeptala se máti. ,,No, madam, moje současné bydliště je na lodi Titanic. A pak už je to jen v rukou Boha." Matka přikývla, ,,A kdepak berete peníze na cesty?" zeptal se jeden muž co s námi seděl u stolu. ,,Většinou si ty peníze odpracovávám... Na nákladních lodích a tak dále. Ale lístek sem, na Titanic jsem vyhrál v pokru." pokrčil rameny. ,,Štěstí mi přálo." podíval se na mě a já se usmála. ,,Celý život je hra na štěstí." pronesl Emmet Smith. ,,Skutečný muž si ho namíchá" pronesl opět někdo ze stolu. ,,A vám se tenhle život bez kořenu líbí, pane Dawsone?" zeptala se nějaká dáma. ,,Ano, madam, líbí. Víte, vše co potřebuji mám vlastně sebou. Mám čistý vzduch v plicích a skicák a tužku... Rád se probouzím a nevím co bude nebo... Koho potkám, nebo kde skončím. Nedávno jsem spal pod mostem a teď? Jsem na největší lodi světa a popijím víno s "lepší společností". Život je dar a nemám v úmyslu ho promrhat, nikdy nevíte kam vás osud zavane. Učím se život brát tak, jak přijde. Ať každý den stojí za to." usmál se Jack. ,,Hezky řečeno." řekl otec a všichni jen přikývli. ,,Ať stojí za to." zvedla jsem skleničku s úsměvem a ostatní se přidali. V dalších minutách jsme si jen povídali, a smáli. Přesně ta klasika, kterou jsem nenáviděla. Ale s Jackem to bylo jiné. Lepší. ,,Teď příjde na řadu brandy v kuřáckém salonku." zašeptala jsem Jackovi ,,No. Dáte si se mnou brandy, pánové? " zvedl se otec a já se potichu zasmála. Mám je už prokouknuté. ,,Teď vstanou a budou si gratulovat." ,,k čemu?" zeptal se. ,,přeci k tomu, že jsou největší pánové ve Vesmíru" ironicky jsem odpověděla, Jack se zasmál a já s ním. ,,Dámy, děkujeme za vaší společnost." prohlásil otec. ,,Pauline, Isabell, Jaspere... Mám vás doprovodit do kajuty?" ,,Ne, já ještě zůstanu." řekla jsem  ,,Já taktéž, chci si ještě popovídat." řekla matka. ,,Ale otče, proč s vámi nemůžu jít?!" postěžoval si bratr ,,Protože si ještě moc malý." zasmál se otec. ,,Mějte se tu. Pane Dawsone. Jacku, půjdete s námi?  Určitě tu nechcete zůstat s ženami, že ne." usmál se pobaveně. ,,Ne, díky. Vrátím se zpět." ,,Nevadí, těšilo mě." ,,I mě velmi těšilo." Jack se usmál a přešel ke mě. ,,Jacku, vy jdete?" ,,Je čas veslovat s ostatními otroky." zasmál se a já s ním. ,,Dobrou noc, Bello."  jako správný muž z první třídy mě vzal za ruku a políbil ji. Když odcházel, ucítila jsem v mé ruce něco škrabkavého. Že by papír? Ano, byl to malý lísteček se vzkazem. Podívala jsem se kolem sebe, jestli se nikdo nedívá a přečetla si ho. Na lístečku bylo psáno "Ať každý den stojí za to - počkám u hodin. JD" 

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

tahle kapitola je o trochu dost slabší... psala jsem to jednou a najednou se mi vypl počítač... začala jsem to tedy psát podruhé, dala jsem do rozepsaných a opět nějaká chyba. A to už jsem byla v polovině! a stalo se mi to i na potřetí... většinou jsem to dopisovala v noci, takže podle toho vypadá i výsledek... omlouvám se  

Vaše Áďa