Můj příběh - Titanic: plavba první třídou 2

 Druhá kapitola  

UPOZORNĚNÍ: prosím vás, v téhle kapitole se objevují hlášky z Titanicu. A chci ještě upozornit že budu používat stejného muže jako ve filmu (i ten děj, je podobný) .. Jacka Dawsona :) bude to úplně ten samý jako ve filmu.... 

Po vybalení věcí a kompletně vybavené kajuty nás všechny na lodi čekal oběd. Já z toho nebyla nadšená, budou tam všichni úzkoprsí lidé z první třídy... Sedla jsem si na židli před stolečkem kde jsem měla spony, šperky, hygienické potřeby, parfémy, květiny a také zrcadlo. Najednou se ozvalo zaklepaní ,,Bello?" ,,Ano, jsem tady." Matka vešla a starostlivě se usmála. ,,Jsi v pořádku?" ,,Jsem v pořádku." ,,Líbí se ti tu alespoň trochu?" chvíli jsem nad tím přemýšlela... Loď je samozřejmě velmi krásná, i kajuty jsou povedené. Ale to prostředí mě netěší... Vždyť tady vás má každý za jaksi "vznešené", každý se o vás stará, každý vás obsluhuje, každý vám z principu otevírá dveře... Takový život se mi nelíbil. Ale to jsem matce nechtěla přiznat. ,,Ano, líbí se mi tu." snažila jsem se o upřímný úsměv i když to moc nešlo, doufám, že nepoznala jak se o to snažím. ,,Dobře," usmála se máma ,,tak se obleč a učeš se." ,,Ano, matko. Neboj." ihned co se po matce zavřeli dveře, chtělo se mi plakat. Slzy se mi podařily potlačit... Oblékla jsem si šaty, které jsem si na sebe brala pokaždé, když byl o trochu slavnostnější oběd. 

Vlasy jsem si zapletla co elegantního drdolu, nadechla se a vyšla z mé kajuty do té vedlejší, kde na mě čekala matka, otec i Jasper. ,,Můžeme vyrazit?" zeptal se otec ,,Myslím, že můžeme." přikývla matka. Vyšli jsme ven na chodbu, zamířili k výtahu a jeli do jídelny v první třídě. Když jsme dorazili, přisedl si k nám i pan Ismay, pan Andrews a Molly Brownová, matka ji neměla v lásce. ,,Je to ta největší pohybující se věc kterou kdy člověk v historii stvořil. A její stavitel, pan Andrews, ji celý navrhl od kýlu až nahoru." pověděl pan Ismay ,,No. Já ji sice stloukl dohromady ale vymyslel ji pan Ismay." pověděl pan Andrews a pokračoval - ,,V duchu viděl parník tak velmi impozantní a luxusní, že jeho vláda nebude nikdy nikým zpochybněna. A tak je tady. Přenesen do reality." mezi tím přišel číšník ,,Co si dáte, pane Ismayi?" ,,Lososa" ,,Dobře,pane."  a pak zase odešel. ,,Jsi tak krásná, Bello. Naposledy jsem tě viděla, když si měla deset let, vyrostla si do krásy. I Jasper je šikovný chlapec. Gratuluji Pauline a Alberte." Řekla Molly a já se jen začervenala. ,,Děkujeme" poděkovavala ostře matka. Otec se na Molly omluvně usmál. ,,Co si dáte vy, pane?" zeptal se číšník mého otce.

,,Pro celou rodinu hovězí svíčkovou." ,,Ano, pane." ,,Máte rádi svíčkovou, že ano, děti?" obrátila se na mě s Jasperem matka, já se jen ironicky usmála. Už ani jídlo si nemohu vybrat sama. Molly Brownová se zničeho nic zachechtala a zeptala se - ,,Vlastně... Kdo vymyslel jméno "Titanic"? To vy, Bruce?" obrátila se na pana Ismaye. ,,Vlastně ano. Chtěl jsem tím vyjádřit její velikost. Tím myslím, stabilitu, přepych a především sílu." pověděl pyšně pan Bruce Ismay. ,,Znáte pana Froyda, pane Ismayi? Jeho trefné názory na muže zaujaté velikostí by vás mohly zajímat" řekla jsem mu a vstala od stolu. Ostatní se potichu zachechtali. Kromě matky, otce a pana Ismaye. ,,Co to do tebe vjelo?" zašeptala rozzlobeně matka. ,,Má svou hlavu" slyšela jsem pobaveně šeptat paní Brownovou. ,,Omluvte mě." a odešla jsem dveřmi z jídelny na palubu... Potřebovala jsem na vzduch, tohle budu muset vydržet ještě hezkých pár dní. Asi o patro níž, na palubě, byli lidé z třetí třídy. Všichni vypadali šťastně, spokojeně... Jakoby měli úplně bezstarostný život. Položila jsem si ruce na zábradlí a jen tak pozorovala moře a poslouchala šumění vln, někdy jsem se očkem nakoukla na lidi tam dole. ,,Podívej se na ty delfíny, jak skáčou!" říkal jeden pán pravděpodobně své dceři, kterou měl v náruči. Musela jsem se usmát. Postřehla jsem ale i muže, co se na mě díval se skicákem a tužkou v ruce. Byl asi stejně starý jako já, ale nebyl pro mě nijak zajímavý, a tak jsem odvrátila hlavu. Zvědavost mě přemohla, tak jsem se tam znovu podívala. Najednou byl u mě naštvaný otec ,,Isabell, vrať se do jídelny." ,,Nemám hlad." odsekla jsem ,,Prosímtě, Bello. Se vší slušností se tam vrať... " Vážně řekl Bello? ,,Nechci s tvou matkou vypadat, že jsme tě nevychovali." pokračoval, já jsem na něj jen naštvaně pohlédla a vrátila se do jídelny. V dalších pár okamžicích jsme poobědvali. Rodiče a ostatní co u stolu seděli (kromě bratra) probírali Titanic, chechtali se a mě vše tohle lezlo na nervy, proto jsem od stolu vstala. ,,Matko, otče, dovolte abych se vrátila do kajuty. Pane Andrewsi, pane Ismayi, paní Brownová, bylo mi potěšením s vámi dnes poobědvat." řekla jsem s přehnanou zdvořilostí. Matka s otcem, i Jasper, se na mě překvapeně usmáli. Já se neupřímně usmála a odešla k výtahu. V kajutě jsem si rozspustila vlasy, sundala si ten prokletý korzet který mi nařizuje být narovnaná a šla si lehnout. Ponořila jsem se do myšlenek a zachvíli jsem usnula... Najednou mě probudil křik a klepání na dveře ,,Bello! Bello!" cože? jak dlouho jsem asi spala? ,,Už jdu, už jdu!" zamručela jsem, vyskočila z postele a šla otevřít matce. Matka netrpělivě vešla do místnosti ,,Copak ty jsi neslyšela trubku? Bylo ohlášení večeře! Bude to absolutně nevychované, když příjdeme pozdě. No tak šup, oblékni se." A šlo to tak jako vždy... Oblékání, česání, společný příchod do jídelny. V jídelně to bylo taky jako vždycky. Viděla jsem celý svůj život před sebou. Nekočná řada oslav a plesů, jachty a pólo. Pořád stejní úzkoprsí lidé. A ty stejné nesmyslné tlachy. Cítila jsem se, jako bych stála nad hlubokou propastí a neměla nikoho, kdo by mě zadržel, nikoho kdo by mě měl rád, nebo si mě vůbec všiml. 

Přesně tak :D druhá kapitola se neposunula vpřed... ale je to teprve druhá kapitola... v třetí kapitole, kterou začnu psát teď, už by se to mělo rozjet.., ale co, stejně to nikdo nečte :D já si to píšu pro radost a tak nějak i z nudy :)