Můj příběh - Titanic: plavba první třídou

 Ahoj lidi. Dneska zase nejsem ve škole :/ probudila jsem se,  a cítila se hodně slabá a hrozně polámaná. Taky jsem přes noc dost kašlala, tak mě máma nechala doma. A jelikož se dost nudím, tak vám napíši takovou povídku. Jelikož se zajímám o Titanic, tak v mé hlavě něco bliklo. No jasně! napíšu povídku o plavbě první třídou... Upozorňuji, že si v některých částích povídky vypůjčím třeba nějaké hlášky z filmu nebo i jména z některých filmů, i ten děj z filmu bude podobný... takže se omlouvám a doufám že  mě nebudete považovat za nějakou kopírku... Já se vždy musím inspirovat jinak bych to prostě  nenapsala :D  takže...  jdu na to... a přeji pěkné čtení.

Vaše Adél

Byl konec března 1912. Byla jsem ve svém pokoji a česala si svoje dlouhé hnědé vlasy. Už jsem byla připravená jít spát když v tom maminka zavolala ,,Bello! Jaspere!" Co asi tak chtěla? Sešla jsem naše velké schodiště a šla do obývacího pokoje. ,,Co se děje, matko?" zeptal se můj mladší bratr Jasper, já jen přikývla. ,,Máme pro vás s otcem velkou novinku!" otec přikývl a pokračoval: ,,Stěhujeme se do Ameriky! V Anglii panuje bída a nejspíše bychom si tady moc  dlouho s pěnezi nevystačili..." Tomu jsem nerozuměla. Naše rodina je přeci bohatá (vážně jsem to nerada přiznávala) a ostatní nás považovali za jaksi "vznešené"... Neměla jsem tento život ráda, chci zůstat v Anglii! ,,Oh, dobře. No, a... Jak se tam chcete dopravit?" zeptala jsem se. Jasper k tomu neměl žádné výtky, jak jinak. Byl to jeho sen žít v Americe a vydělávat si, jemu se tenhle život líbil. - ,,Úžasné! Já to věděl! Kdy se chcete přestěhovat?" ,,Jsme velmi rádi že s tím nemáte žádný problém." řekla matka a já si povzdychla, otec si toho všiml. ,,Isabell, bude to skvělé, uvidíš. Budeš mít i více možností ke studiu!" pověděl mi otec ,,Ach, skvělé..." zamumlala jsem, v tu chvíli jsem ignorovala že mi řekl Isabell. ,,Zvykneš si" řekla mi matka a povzbudivě se usmála. ,,Ty máš vždy nějaký problém, sestro!" Vyštěkl na mě Jasper. ,,Klid, děti! Klid!" okřikl nás otec ,,Takže," pokračoval táta ,,s vaší matkou jsme tak přemýšleli... No. Zkrátka, poplujeme... Dne 10. dubna." Ten datum jsem znala... z novin, ale teď si nemůžu vzpomenout co se chystalo na 10.dubna... My poplujeme?! ,,Alberte, ty vše tak natahuješ! Děti, poplujeme nepotopitelnou lodí snů..." ,,Poplujeme Titanicem!" dodal s velkým nadšením otec. Se mnou to trhlo. Nepotopitelná loď snů? Spíše otrocká loď! Bože můj... Ne, já nechci. To znamená že poplujeme první třídou když jsme tak "vznešeně bohatá" rodina. ,,Popluje skoro celá naše rodina." dodal s úsměvem otec. Cože?! Celá naše rodina? Už jsem nesnášela celodenní výlety nebo oslavy s těmi úzkoprsými lidmi. Teď s nimi budu muset přežít několik dnů... Matka, otec i Jasper se šťastně usmívali a v mojí hlavě znělo "za trest, za trest, za trest.

.." a "peklo... peklo...peklo..." 

Ani jsem nenadála a přišel "velký den". 10.dubna 1912, velký den pro celé lidstvo, jak říkal otec. Den, kdy se nám splní všechny naše sny, říkávala matka. Cítila jsem se jako v provazech. Ten den, když jsme měli všechno sbaleno, nás auto odvezlo do Southamptonu. 

Když jsme dojeli do přístavu, celá má rodina se na tu loď dívala s otevřenou pusou a obdivem. Musela jsem uznat že je opravdu dost veliká... ,,Tak tohle je ta nepotopitelná loď snů." řekla s velkým obdivem matka. ,,No jistě, ani Bůh by ji nedokázal potopit!" Řekl otec a usmál se. ,,Senzace!" vykřikl Jasper ,,Jaspere, dávej pozor ať se nestratíš." matka se starostlivě obrátila na Jaspera a pak na mě. Povzbudivě se usmála a já se též snažila o úsměv. ,,Proč je kolem ní takový povyk..." zašeptala jsem a zavrtěla hlavou, to ale uslyšel otec. ,,Výtky můžeš mít k čemukoli, Isabell. Ale k této lodi ne." usmál se a dal mi pusu na tvář. ,,Otče, kolikrát ti mám říkat, aby si mi neříkal Isabell?" ,,Ale vždyť se tak jmenuješ, zlato." zavrtěla jsem hlavou a zasmála se. Po dlouhé době. Šla jsem dozadu, ke kufru od auta abych si vzala svá zavazadla, v tom mě ale zastavil jeden pán. ,,Já to vezmu, slečno." No jistě. Plavba první třídou, teď se o mě bude každý starat. Ach jo. Otec k nám přišel a řekl ,,Zavazadla do kajuty B-57 v první třídě, prosím" ,,Samozřejmě, pane." otec se usmál. ,,Pauline, myslím že už můžeme jít do naší kajuty." řekl otec matce. ,,Jistě. Bello, Jaspere, jdeme. A ať se nestratíte!" Bylo mi sedmnáct, a já měla pocit že se ke mě všichni chovají jako k malému dítěti. Když jsme vyšli nahoru ke dvířkám po takovém můstku, čekal nás tam jeden pán z posádky ,,Lístky, prosím." ,,Jistě" řekla s úsměvem matka a podala mu čtyři lístky. Pan kývl, ,,Dobře, vítáme vás na lodi. Můžete si najít svou kajutu." Otec zamířil k výtahu. Když jsme dojeli, v přeplněné velké chodbě jsme si našli svou kajutu. ,,No páni!" vykřikl Jasper. A vážně, byla to luxusní kajuta. Tohle jsem nečekala. Povzdychla jsem si když jsem uviděla všechny ty lidi, kteří nám vybalují věci. ,,A tohle prosím vás pověsit..." říkala matka pořád dokola ,,Ano, a tenhle obraz se též pověsí", i otec se zapojil:,,Mohl bych dostat čaj?" ,,Proč jste neudělala tohle a tamhleto..." Byla jsem z toho všeho otrávená. ,,Alice, vybalím si to sama" Usmála jsem se na ni laskavě. ,,Ale to nemusíte, slečno." ,,Ale ano. No tak, pusťte mě k tomu" Když jsem si začala vybalovat věci, otec se mě zeptal. ,,Isabell, na co tady ty služky asi tak máme?" ale já ho ignorovala. Když bylo po vybalování a kajutu jsme měli kompletně vybavenou, čekal nás oběd s rodinou. Ach ne. toho jsem se nejvíc obávala.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ 

Co na to říkáte? :D myslíte že mám pokračovat? vím že to je blbě napsané ale tohle je taková premiéra :D ještě nikdy jsem nepsala nějaké  povídky.